Výlet do Jeseníků (66)

Je čtvrtek podvečer a my jsme se před hodinou vrátili z pětidenního výletu do Jeseníků.  Přivezli jsme si nepřebernou spoustu příjemných zážitků a o zlomek z nich se s vámi podělíme.

Bydleli jsme v Koutech nad Desnou, v malé vesničce pod Červenohorským sedlem, kde končí vlak a dál je už serpentinami ovinutá silnice, hory a lesy. Měli jsme sami pro sebe malou chatku, i když pro nás dva byla dost velká. Pohodlná, moderně zařízená, většinu těch vymožeností nemáme ani doma a nepoužili jsme ani tady. V krbu jsme tentokrát nezatopili, protože bylo teplo a my bychom nemohli spát.

Hned druhý den po příjezdu jsme se samozřejmě vydali do hor. Na Červenohorské sedlo, výškový rozdíl asi 450 m a vzdálenost 6 km jsme chtěli zdolat nahoru pěšky, avšak jak jsme již psali, není mi od zimy nejlíp. Když jsme šli po svých dolů, musel jsem uznat, že bych tam „vypustil duši“.

Proto jsme se nahoru vyvezli autobusem a po svých šli dolů. Autobus přecpaný mladými lidmi, rodinami s dětmi. Napadlo mne, že být zdravý, i ty děti bych vzal nahoru za ruku.  O svých pocitech, když jsme vystoupili a já měl problém vyjít asi 10 metrů vysoký kopeček, vám napíšu někdy později. Teď jen údaj o počasí. Ten den bylo 35°C. Tu však až téměř dolů pofukoval příjemný větřík a v polostínu lesa, kterým jsme celý den šli, obklopeni ještě jarní zelení stromů bylo krásně a příjemně. Potkali jsme jen pár lidí, také na kolech, kteří ten strmý kopec šlapali a my je za to moc obdivovali. Kdyby nebyli o víc než polovinu mladší než my, záviděli bychom jim.

My jsme těch 6 kilometrů z Červenohorského sedla dolů šli díky mým potížím 7 hodin. Několikrát jsem si musel sednout a Lidunka, však už víte jak je hodná, vždy a bez výčitek odpočívala se mnou. Nakonec jsem byl na sebe hrdý, že jsem to zvládl a protože jsme takto chodili celou dobu, cítím se za tu dobu mnohem líp. Jsem rád, že jsem neposlechl kamarádku, abych si zašel na vyšetření a pro prášky na srdce.

Abyste si však nemysleli, že jsem bůhví jaký hrdina nebo hazardér. Jiný výlet, tentokrát k horní nádrži přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně, kterou jste možná kdysi také navštívili, byla dokončena po 20 letech budování v roce 1996, jsme absolvovali lanovkou a autobusem. I když i zde jsem si užil, neboť bylo potřeba jít 0,5 km 50 metrů do kopce k lanovce a pak vystoupat nahoře k nádrži.

Princip přečerpávací asi elektrárny znáte. Když je nadbytek elektřiny, čerpá se voda ze spodní do horní nádrže, která jiný přítok nemá. Když je potřeba, voda shora roztočí turbíny dole a vyrobí proud do sítě.

Již před cestou nahoru nás lanovkář zrazoval, že se blíží bouřka a je nebezpečí, že budou muset lanovku zastavit. Jízdenka nám platí a můžeme jet třeba za 3 dny. Přesto jsme jeli. Ten kopec bych šlapat nechtěl ani jako zdravý. Nahoře jezdí od lanovky k nádrži další 3 km kyvadlová doprava. Když jsme tam přišli, ještě svítilo slunce. Zanedlouho je zakryly mraky a vítr zesiloval. Když je hezky, musí být odtamtud nádherný výhled. My viděli pouze část Jeseníků, obdivovali jsme, jak je blízko Praděd, Petrovy kameny, sledovali jsme serpentiny na Červenohorské sedlo a tušili, kudy jsme před pár dny šli pěšky dolů.

Těžko říct, zda jsou popsané zážitky naše nejsilnější. Bylo jich totiž tolik a všechny tak krásné a působivé, že je sami nedovedeme seřadit. Příště se k příběhům z výletu do Jeseníků vrátíme.

pátek 25. června 2021

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *