Tento způsob léta… (70)

Rádi píšeme starším lidem o tom, co se děje kolem nás, když se třeba kvůli různým omezením nemohou sami dění zúčastnit nebo se někam podívat. Tento týden jsme však nenavštívili moc míst ani my. „Tento způsob léta zdá se mi poněkud podivným“ je klasická věta, kterou napsal již před více než 90 lety Vladislav Vančura v roztomilé knížečce „Rozmarné léto“. Asi ji znáte spíš ze stejnojmenného filmu, kde ji pronesl náš oblíbený herec Rudolf Hrušínský. A i pro ten podivný způsob léta se nám, upřímně, nikam moc nechce.

Každé ráno před pátou hodinou chodíme na krátké procházky, tak kolem dvou kilometrů. Během té cesty slyšíme a vidíme zajímavé věci. Třeba jsme si všimli, jak před několika dny najednou téměř ustal ranní zpěv ptáků. Zatímco ještě před týdnem v lese křičeli, až jim hrdélka praskala, teď již je slyšet jen občasné zaševelení. Vzpomněl jsem si, že tak nějak mne ráno budila maminka do školy. „Vstávej, pojď se nasnídat, škola volá…“. Pohladila mne a pak už nastal každodenní shon, který mi vydržel až do pozdního důchodu. Proč tolik spěcháme, když je tak krásně na světě?

Také se vracíte ve vzpomínkách do minulosti? Možná jste některé vzpomínky raději zapudili, avšak jistě byly i hezké nebo dobré věci a my s Lidunkou si myslíme, že ty je dobře si připomínat a třeba něco z nich předat našim mladým. Vnoučatům, pravnoučatům. Já si dnes na takovou jednu okolnost vzpomněl, když jsme s Lidunkou řešili, co s maličkou patičkou chleba, která se už sušila na radiátoru týden. My ze zásady žádné jídlo nevyhazujeme. Odpad třídíme, kuchyňský nosíme na obecní kompost. Popelnice nám vydrží čtvrt roku a ještě není plná. A Lidunku dovede rozčilit, když k nám přijde návštěva a z talíře po dětech by se ještě najedlo dítě v Bangladéši.

Říká se, že „rozčilovat se, znamená, ničit si zdraví pro hloupost druhých“. I když to většinou nejsou hlouposti, jen návyky, které jsme si kdysi vypěstovali a je tak těžké je změnit. Jako například celo-životní zachmuřený pohled na svět. Tací lidé jsou ve stáří odkázáni jen na léky a pomoc druhých, protože jejich zachmuřené vnímání světa jim nikdy neumožnilo vidět krásu a pociťovat radost. A oba s Lidunku víme, že čím je člověk starší, tím je těžší se změnit.

Kolem silnice tu všude roste spousta netýkavky. Znáte to. Po dozrání se vytvoří 2 až 4 cm dlouhé tobolky a když se jich dotknete, vystřelí do prostoru svoje semínka. Sám jsem se polekal, když jsem zkoušel, jsou-li již zralé. Vzpomínám, jak se naše malá dcerka rozplakala, když ji nějaká cizí paní kdesi v parku poprvé tento „jev“ ukázala.

Les utichá, příroda pomalu spěje k podzimu. Mnoho druhů ptáků nás opustí, mezi nimi čápi. Díky internetu máme možnost pozorovat, jak se učí létat. Ono to u jiných druhů nebude moc jinačí. Bůh byl při tvoření velmi racionální, a co funguje u jednoho druhu, neváhal použít u jiných.  První zajímavosti, které jsme si všimli, bylo, že je do ničeho nenutí, nechávají je, až se sami „rozhodnou“. Pak letí. Proč nám říkali a my svým dětem „to musíš, to nesmíš…“? A když nám je 80, jsme plni mindráků, všelijakých problémů, protože jsme některé věci, co po nás chtěli, nezvládli, nesplnili požadavky rodičů… Při tom zapomínáme, že pro život v radosti a ve zdraví stačí, abychom měli druhé rádi, abychom druhým pomáhali. A je jedno, čím se kdo stane, kam až to “dotáhne“. Je to úplně jedno.

pátek 23 července 2021
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *