Příručka nositele dobrých zpráv

archiv 200 zpráv

 

Chuť do života

„Já už nikam nedojdu, já už jenom tady o těch berlích. Nechávám si obědy vozit, nechce se mi jen pro sebe vařit. Byli za mnou, abych šla s dětmi tančit, ale bojím se, aby se mi nezatočila hlava a nebyla nějaká ostuda…“

To všechno jsou slova, která říkají lidé, když ztratili touhu žít. Jistěže zemřít nechtějí, ale všimli si, že jim leccos trvá déle, je třeba vynaložit víc úsilí nebo si občas říct: „jsem stále mladý a silný“.

Ne se obelhávat, ale udržet si touhu a vášeň žít.

22. března 2018                                                                                            NAHORU

 

Láska a přijetí

Rád bych věděl, jak většina lidí doopravdy smýšlí. Nechce se mi věřit, že by nikomu nevadila vulgarita médií, nezdravé jídlo v supermarketech, mrtvá voda, kterou pije z lahví.

Je možné, že by všichni záviděli, starali se jen o sebe, nikomu nezáleželo ani na svých rodičích, dětech, partnerovi? Rodiče prý raději koupí dětem počítač, než by si s nimi povídali, sdíleli prožité.

Skutečně lidé nevědí, že bolest se nejlépe tiší láskou, že bezpečí a přijetí nikdy nenahradí ani sebedokonalejší neživá věc? Ve shonu nerozeznávají, co jim přináší skutečnou radost a štěstí?

19. března 2018                                                                                            NAHORU

 

Životní proměna

Potkal jsem dávného kamaráda. Žasl jsem, jak moc se změnil. Z cholerika se stal kliďas, kdysi závislý na novinách a televizi, dnes nemá ani internet. A největší změny jsem si všiml v jeho vztahu k lidem. Kdysi nezájem, teď mi vypravoval, jak pracuje v jakémsi okrašlovacím spolku, v Sokole, s dětmi v ochraně přírody…

Samozřejmě jsem se zajímal, co tak zásadní změnu způsobilo?

„Odešel jsem do důchodu a začal stárnout. Nechuť vyjít z domu, nemoci, zprávy mi začly jít na nervy. Nejdřív jsem zašel do Sokola. Ostatní už následovalo samo.“

18. března 2018                                                                                            NAHORU

 

Láska a trest

Zemřel. Jestli stáří začíná ve dvaadevadesáti, pak už byl skutečně starý. Naši známí nám tuto skutečnost oznámili s tragickou tváří, smutkem v hlase a slovy, která se hodí ke konci světa. Banální věta, že co se zrodilo, musí zemřít, jejich tváře trochu uvolnila.

Jistěže pro ty, co nevědí, co je čeká, může být smrt tragedie. Avšak co když následuje další, radostnější život? Dospělí se snad nemusí strašit řečmi o pekle a očistci.

A věřící lidé by mohli vědět, že Bůh je láska a trest nemá ve svém „zákoníku“.

15. března 2018                                                                                            NAHORU

 

Společný stůl

Opat kláštera hovořil v rádiu. Jako vzdělaný člověk s velkým rozhledem, moudře a tak, že mu musel rozumět každý. Bylo příjemné jej poslouchat.

Zaujal mne myšlenkou, že v klášteře jsou nejdůležitější „společný stůl“ jako místo setkávání blízkých lidí, „knihovna“ jako symbol i zdroj vzdělanosti a „kostel“, místo pro společnou modlitbu.

Bylo na místě, když připomněl, že bychom zejména ten společný stůl měli vrátit do každodenního života i my doma. Mohu to potvrdit. Můžeme si dovolit se s mojí ženou takto setkávat nejméně 5 krát denně a je to krásné.

13. března 2018                                                                                            NAHORU

 

Hanzelka a Zikmund

Viděl jsem záznam rozhovoru s 99letým Jiřím Zikmundem. Vzpomínal na své cestování, které jsem jako chlapec dychtivě sledoval v rádiu. Samozřejmě mne tenkrát otázky typu „kde na to vzali, kdo jim pomáhal“, nenapadly.

Až teď jsem si představil, jak by jejich expedice byla organizovaná a zajišťovaná dnes. Oni byli sami s Hanzelkou. Sami dva uskutečňovali své vize.

Kdy opět přijde čas, že lidé budou napínat síly na realizaci svých velkých projektů a ne v prvé řadě žádat o dotace? Vždyť platí: „dělej, co máš rád, ostatní přijde samo“.­

11. března 2018                                                                                            NAHORU

 

Říci ne

Můj přítel je po infarktu. Dívat se, jak občas lapá po dechu, je bolestné. Přesto jezdívá 90 kilometrů hlídat vnuky, když jsou nemocní a rodiče potřebují pracovat. Při posledním setkání jsem si všiml, že je nervózní, vypadá unaveně víc než jindy, dokonce se trochu utrhuje na svoji ženu.

Co se stalo? Onemocněl mu kamarád, vedoucí velkého střediska, kde můj přítel před svým odchodem do důchodu pracoval. Požádal jej o zástup.

Křesťanská láska a oběť jsou krásné, avšak komu člověk prospívá, když si sám ubližuje?

10. března 2018                                                                                            NAHORU

 

Me kardiá

V 50. letech minulého století bylo mnoho lidí posedlých kolektivizací. Všechno bude společné, nebudeme mít zodpovědnost,… Budeme žít ve velkých společných domech, kde dole budou jídelny. Doma už ženy vařit nebudou.

Dnes máme možnost, nechat si z takových zařízení vozit obědy. Přesto moje žena každý den připravuje oběd. Je to úplně jiný pocit a zážitek. Ptali jsme se naší paní domácí v Řecku, jak vaří, že jídlo od ní tak chutná. Odpovídá: „me kardiá“ – srdcem. Ten kousek mé milé ženy máme každý den k obědu. A přesto neubývá.

9. března 2018                                                                                            NAHORU

 

Denní plán

Téměř celý život si na každý den sestavuji přehled věcí, které chci udělat. Dávno jsem pochopil, že bez vize nikam nedojdu. Mám to za dobrý zvyk. Když „nemám co dělat“, stačí nahlédnout a vím... Avšak také mi přijde život uspořádanější. Večer vidím, kam jsem se posunul.

Ovšem na každého číhají nebezpečí. Především si lehce vybudujete trauma z toho, že nestíháte. Mějte na paměti, že neexistuje nic, co byste nemohli udělat zítra. Možná lépe.

A pak se zbavte dojmu, že „musíte“. Pamatujte, že nemusíte ani umřít, dokud se nerozhodnete.

8. března 2018                                                                                            NAHORU

 

Nevěřte jim

Také máte ten hloupý zvyk, když se něco nedaří(rozbolí koleno, nahněvá partner), očekávat komplikace, představovat si nemoci, operace, nadávat a zlobit se? Všiml jsem si u sebe i lidí kolem, že zde se začíná odvíjet klubko příčin a následků a my končíme na operačním stole, u soudu nebo v nejlepším případě u kalíšku slivovice.

Je tomu tak většinou proto, že nám navykládali, jak jsme nedokonalí, v rukou mocných sil a i když tomu nevěříte, vaše myšlení ty lži sledují jak pantograf.

7. března 2018                                                                                            NAHORU

 

Jak prodloužit život

Dva staříci si v kavárně povídají: „Jsme oba staří, ještě ani dost moudří, mám pocit, že tu máme ještě něco udělat.“ Abys zanechal svět lepší, než jsi sem před 80 lety přišel, směje se druhý. „Možná i to“, avšak je mi dobře mezi lidmi, s tebou, s Mařenkou…

Kdo by nám poradil, jak si prodloužit život?“ U vedlejšího stolu je poslouchal mladík: „Znám to tajemství, řekli mi je rodiče. Vášnivě a s láskou dělat, co je vám milé.“

Pochopili. Doufají, že to lze i v osmdesáti.

6. března 2018                                                                                            NAHORU

 

Radostně žít

Po namáhavém týdnu trochu doma uklidit, srovnat si věci i myšlenky, s partnerem sdílet krásy života. Povídat si, zajít na procházku, „půjčit“ si vnoučata a ukázat jim svět z pohledu o dvě generace dál…

Snažme se, aby nepřišel čas, kdy si něco už nebudeme moci dovolit. Vnoučata vyrostou nebo se odstěhují a na babičku s dědečkem jim nebude zbývat čas, pro nás to bude třeba daleko.

Anebo vám prostě, tak jako mně, některé věci ve správný čas nedocházejí. Avšak ani potom není třeba být smutný. Vždy je příležitost radostně žít.

5. března 2018                                                                                            NAHORU

 

Proč ubližujeme

Maminka (90+) jedné naší známé musela po operaci zůstat na LDN (Léčebna dlouhodobě nemocných), protože ona sama by díky svým nemocem péči o ní nezvládla.

Včera u nás naše známá byla a my jsme zírali. Sestřičky jsou nemožné, v nemocnici bordel, nikdo se o pacienty nestará, s matkou nikdo nepromluví, sestra se na pokoji skoro neobjeví… A následoval výčet „přestupků“ a „přehmatů“ personálu.

Jenom na okraj uvádím: vždy si na maminku stěžovala, jak ji sekýruje, jak jí není nic dobré…

Proč ubližujeme sobě i druhým?

4. března 2018                                                                                            NAHORU

 

Duchovní rozvoj

Navštívil nás jeden z nejlepších přátel. Dlouho jsme se pro jeho velké vytížená neviděli.

Jako vždy nás zaujal svými vizemi, které dokáže obdivuhodným způsobem trpělivě celá léta naplňovat. Překvapil povídáním, z něhož jsme pochopili, že v oblasti duchovního rozvoje rázně nakročil. A není mezi mladými výjimkou. Jeho opravdovost nás zaujala.

Je mezi námi 30letý věkový rozdíl, místem, kam on vstoupil, jsem prošel před desítkami let. Jistě bych“dokázal poradit“. Naštěstí vím, že některé cesty musí člověk najít sám. Každý dokáže nacházet pro sebe ty, co potřebuje.

3. března 2018                                                                                            NAHORU

 

Nemocný stařec

Došlo mi to na přednášce o Karlu Čapkovi a Aloisovi Jiráskovi, které mohlo spojovat, že jsou krajané a jejich rody mají kořeny v jednom místě.

Zatímco se o 40 let mladší Čapek, již též známý literát, snažil svého krajana zapojit do svých aktivit, zval na setkání s význačnými lidmi a usiloval o sblížení, nikdy se nesetkali. Čapkova vstřícnost byla z Jiráskovy strany zdvořile odmítána.

Příčinou byla jedna z častých nemocí stáří. Neschopnost tolerovat jiný názor, ješitnost…

 O kolik bohatší mohl mít Jirásek díky Čapkovi život, kdyby přijímal, co "přichází".

2. března 2018                                                                                            NAHORU

 

Řešení pro život

Dávno kdosi vymyslel Křížovou cestu jako symbol lidského utrpění a područí. Po staletí učí křesťanské církve ve znamení kříže, že jsme pouhými nástroji Boží vůle a otroky svých tužeb, pokud jsou jiné než v potu tváře pracovat a trpět.

Tak jsme zapomněli, že jsme stvořeni k obrazu Stvořitele, že jsme Jeho synové a dcery. Zapomněli jsme, že jako každý otec chce On pro nás to nejlepší.

Jsme tvůrci, nadaní Jeho schopnostmi. Slyšme, jak říká: „Můj synu, žij v radosti a mé lásce. Miluji tě. Buď šťastný!“

1. března 2018                                                                                            NAHORU

 

Umění žít

Staří lidé jsou často sami, nemocní, trápí se starostmi. O své děti, o druhé, trápí se tím, co bude.

Neustále posuzují, co se děje jim a kolem nich, rozdělují události i své pocity na dobré a špatné. To dobré přehlížejí, tím, podle nich špatným, žijí.

Mnohokrát v životě zklamaní ztratili víru v dobro. I při malých bolestech, fyzických nebo duševních, hledají pomoc na všech stranách. Aniž si to uvědomují, nacházejí jenom iluzi anebo vůbec nic. Pak jsou ještě víc sami, víc ustaraní, ještě víc nemocní.

28. února 2018                                                                                            NAHORU

 

Vize radosti

Kdo ze starších lidí si ještě dovede představit sám sebe jako zdravého, krásného, jasné mysli, která každým okamžikem kouzlí na tváři úsměv a do očí vnáší jiskru radosti? Člověka svobodného, nadaného bystrým rozumem, nezávislého na informacích zvenku, čerpajícího z nepřeberné studnice Boží moudrosti, do které má neomezený přístup?

Jak je nám blízký obraz krásného, radostí zářícího páru obklopeného dětmi a vnoučaty? Ženy po boku milovaného muže a muže milujícího svoji rodinu, pro kterou každým okamžikem usiluje o nádherný a bohatý svět, plný lásky?

Udržujme tuhle vizi!

27. února 2018                                                                                            NAHORU

 

Svoboda ve stáří

Co je vlastně cílem starého člověka? Řeklo by se, že schopnost být až do smrti co nejvíc soběstačný. Nebýt na obtíž rodině, obci, třeba ani profesionálním pečovatelům.

Skutečně? Systém sociálních výhod a bezplatného zdravotnictví korumpuje naše myšlení a buduje postoj, který lze zobrazit jako jednu ruku nataženou pro pomoc zvenčí, druhou opřenou o invalidní berli. K tomu přispívá i náboženská tradice, podle které je člověk závislý na Boží vůli a stejně dostane jen to, co Bůh uzná za vhodné.

Opravdu jsme v uspokojování svých tužeb nesvobodní?

26. února 2018                                                                                            NAHORU

 

Podpora ve stáří

Promítal jsem klientům v Domově seniorů obrázky z našich pěších výletů. Jenom pro představu: místa zde nestačí ani pro ty, kteří se už nemohou sami obsloužit.

Kdykoli vidím starší lidi, jak jsou nemocní, neschopni se o sebe postarat, jsem smutný. Jaká je příčina, jak by se jim dalo pomoci?

Vidím snahu poskytnout jim různé pomůcky, cvičit, zvyšovat jejich bezpečnost. A napadá mne, zda je to cesta, jak jejich situaci zlepšit.

Je skutečně chodítko, pohybový trenažér, odstraňování bariér cesta, jak starému nemocnému člověkovi zkrášlit život?

25. února 2018                                                                                            NAHORU

 

Betonová hranice

Sněží, dohlednost pár set metrů. Přesto vidět, jak skupinky stromů, roztroušené v krajině, milosrdně zakrývají hrůzné betonové bunkry. Šílená opevnění měla kdysi zastavit vpád nepřítele na naše území. Dnes hyzdí krajinu a připomínají chlapům jejich militaristické touhy.

Když se někde opravuje kostel, zachová se v krajině krása a do duše může vstoupit mír. Co znamená rekonstrukce bunkru, připomínajícího zradu, porážku, malost nejen tehdejších politiků?

 Možná by bylo dobré rozhodnout ty úděsné stavby, které jako řetěz svazují naši vlast, srovnat se zemí. Otevíráme se světu a kolem sebe necháváme betonovou hráz…

18. února 2018                                                                                            NAHORU

 

Jak žít

Jak žít, abychom byli my a naši nejbližší šťastní.

Mně stačí, když jsem zdravý, se všemi dobře vycházím a nikomu se nemusím vyhýbat. Nemusím znát 613 zákonů, daných kdysi Izraeli, ani desatero, které přinesl Mojžíš, ani dnes platné deklarace různých lidských práv.

Stále naštěstí žijí lidé, kteří nejen „v mysli“ vědí, jak žít, aby byli zdraví, užiteční druhým a tím šťastní. Nedosáhli toho žádným božským vnuknutím, ale pokorným životem v lásce a soucítění se vším stvořením…

12. února 2018                                                                                            NAHORU

 

Koncertní osvěžení

Vážnou hudbu mám rád od dětství. Velkou měrou k tomu přispěli rodiče. Dnes mi koncerty přináší do duše nepopsatelný klid a mír.

Včera změnili program. Houslista s pianistou zahráli místo Janáčka Beethovenovu Kreutzerovu sonátu. Následovalo Chopinovo Scherzo pro klavír a vrcholem byl Paganiniho houslový koncert. Ještě dnes se nemohu vzpamatovat. I technicky brilantním výkonem obou muzikantů.

Téměř 2 hodiny jsme byli v úplně jiném světě a ani úprk na vlak po koncertě nic na hlubokém zážitku neubral. Ani nejkrásnější sen se nevyrovná tomu, co jsme včera prožili.

9. února 2018                                                                                            NAHORU

 

Nezbláznit se

V úterý byl jeden z mála opravdu zimních dnů. Se zbytky sněhu, sluncem zalitou krajinou a na kost zmrzlou půdou. Na středu jsme si připravili 12kilometrový výlet. Zatáhlo se a my byli jako každý den jen na procházce.

Pod mrakem, kolem nuly, půda zmrzlá. Šlo se dobře. Obdivovali jsme, jak se pomalu, však už znatelně nalévají pupeny stromů a keřů. Třeba třešeň vypadá, že by snad už v teple rozkvetla.

Nerozkvete, je to dobře zařízeno a příroda má spolehlivé pojistky, jak se nenechat zbláznit, poctivě dodržovat řád.

8. února 2018                                                                                            NAHORU

 

Touha a čin

Tři muži. Chtějí žít tak, aby se měli dobře. Sváťa se modlí o zdraví a prosperitu pro svoji rodinu, ale je většinou bez práce.

Josef je také věřící. Pracuje v továrně, má slušný plat a on ani jeho nejbližší nestrádají. Lojzovy životní hodnoty vyplývají z  materialistického pohledu na svět. I jemu se daří dobře.

Jako výsledek sociologického průzkumu to znamená, že se musíme přičiňovat, protože žijeme v reálném světě. Bohužel nevíme, nač každý z těch tří myslí a po čem vášnivě touží. Jen chtít zřejmě nestačí.

7. února 2018                                                                                            NAHORU

 

Hra na život

Věci, kterými se obklopujeme, mají vliv na to, jak žijeme. Všechny. Proto je dobrá rada vyhodit, co jsme za určité období nepoužili. Také se prý s prázdnýma rukama líp umírá.

K mým věcem přibyla o Vánocích hračka. To označení té věci neznamená nic jiného, než že pro mne nemá žádný praktický význam, avšak zpestřila mi život. Počítá kroky, které jsem udělal.

Vytvořil jsem tabulku a zapisuji, kolik kroků za nákupem, kolik na úřad, do knihovny, do kostela a kam všude chodíme.

V lednu jsem udělal 168 tisíc kroků.

6. února 2018                                                                                            NAHORU

 

Planá naděje

Byli jsme v kině. Příběh malého chlapce z konce války. Byly mi tenkrát 3 roky, ale válkou byla poznamenána i léta následující. Na vojáky a benderovce jsme si už jenom hráli. Také jsme uzavírali dětská přátelství na život a na smrt. A teď mne napadá, že stejně jako tenkrát toužíme dnes po radostném životě.

Lidé vítali Rudou armádu s nadějí, že jim jej přináší. Ukázalo se, že to byla planá naděje.

Dnes, kdy vkládáme své naděje do rukou politiků a jiných šikulů, opakujeme stejnou chybu. 

5. února 2018                                                                                            NAHORU

 

Vysvědčení

Dva malí kluci si v autobuse ukazovali svá vysvědčení. Jednostranně potištěný papír, běžně používaný do tiskárny. To bylo včera. Kde asi leží dnes?

Vidím před sebou své vysvědčení před 65 lety. Mým učitelem ručně a úhledně napsané, dalo by se říct, na grafickém listu. O pololetí jsme je měli jenom zapůjčené. Ukázali je rodičům a přinesli do školy, protože na konci roku nám tam třídní učitel vepsal známky za celý rok.

Jistěže ručně psané vysvědčení vyžadovalo čas, jiný přístup. Jsem přesvědčen, že mělo i vyšší hodnotu. Etickou i lidskou.

1. února 2018                                                                                            NAHORU

 

Polské zboží

Žijeme v příhraničí a můžeme nakupovat v polském obchodě. Když mi po revoluci kamarád říkal, že fabriky snadno zmodernizujeme, šedivé ulice a domy opravíme, avšak v hlavách budeme mít zmatek 50 let, nevěřil jsem.

Polská zelenina, jablka, uzeniny, mléčné výrobky  v nesrovnatelné lepší kvalitě. A jablka za 20 kilo, to se nedá nekoupit.

Naděje umírá poslední… Stále doufám, že se vice lidem rozjasní a začnou myslet a jednat jako svobodní a oduševnělí lidé. A já nebudu muset Polákům závidět, že nedopustili, aby jim komunismus tak moc zatemnil hlavy.

31. ledna 2018                                                                                            NAHORU

 

Poraněná srnka

Šli jsme polní cestou kolem louky se zbytky sněhu. V šedi staré trávy jsme si nevšimli tří srnek, které se tam kdesi pásly. Polekaly se a daly na útěk. Nám přes cestu a pak do mírného svahu.

Lidunka si všimla, čeho by si ona nevšimla, že poslední zaostává. Skutečně, teď už téměř na hřebeni bylo vidět, že běží pomaleji a trochu kulhá. 

Co ji asi čeká? Člověk by šel na chirurgii a skončil třeba s umělým kloubem. Jak skončí srna, když jí nikdo nepomůže? Stačí všemocná Matka příroda?

30. ledna 2018                                                                                            NAHORU

 

Přednost stáří

Každý den, každý týden, měsíc, rok nacházím něco, co je oproti minulému malinko jinak a já se učím to přijímat. Již poněkolikáté jsem si uvědomil, že se nevztekám. Ne tolik, jako dřív, ale vůbec.

Kdysi jsem se při takových příležitostech ptal, zda jsem tak moudrý nebo tak starý. Třeba když jsem se začal vyhýbat tlachání o politice nebo se přestával trápit jednáním i blízkých lidí.

Hněv. Psychologové radí vybouřit se. Mám lepší recept: Ne hněv potlačovat, prostě mít lidi rád a nenaštvat se :-).

30. ledna 2018                                                                                            NAHORU

 

Zázračná planeta

Film „Earth: Den na zázračné planetě“. Škoda, že jej Darwin, tvůrce evoluční teorie, založené na principu přirozeného výběru, už nemůže vidět. Položil bych mu pár otázek.

Kdo uskutečňuje přirozený výběr, podle kterého evoluce probíhá? Kdo nastoluje v přírodě stálou harmonii? Kdo řekne právě vylíhlému leguánovi, na kterou stranu má před hady, kteří jej pronásledují, utíkat? Proč si tučňáci vybrali za domov nepřístupný ostrov, kde ke své kolonii mají denně 3 km a k lovištím 80 km? Jak dodává zebra na dálku sílu topícími se mláděti…?

29 ledna 2018                                                                                            NAHORU

 

Obdivuhodní přátelé

Máme skvělé přátele. Nemají moc času, ale na nás si jej vždy udělají. Vždy je s nimi milo. I proto, že si nikdy na nic nestěžují, na nikoho nenadávají. V dnešním světě „exoti“.

V našich očích patří k jejich největším přednostem, že se o sebe dovedou vždy postarat, i když třeba ztratili práci. Všechny problémy řeší tak, že to nakonec přinese prospěch také ostatním. Až nad tím někdy zůstává rozum stát, jak to dokážou.

Je nám s nimi dobře.

28. ledna 2018                                                                                            NAHORU

 

Zvláštní svět

Náš svět se vyšinul. Dostávám do schránky nenávistné maily jednou proti Drahošovi, jindy proti Zemanovi. Většinou slabomyslné texty, které by normálně nikdo z lidí, co to posílají, z těch, co znám, ani nečetl.

Vím, že to přejde a lidé budou opět obyčejní. Bojím se však, že nás to tak poznamená, že cestu k lásce a vzájemnosti budeme hledat velice těžko. Možná by bylo dobré začít o ni usilovat hned.

Všiml jsem si, že některé procesy mysli jsou ne-li nevratné, tak se mění jen za cenu nesmírných obětí.

neděle 21. ledna 2018                                                                                            NAHORU

 

Do kostela?

V dětství a pak ještě jako tenegera mne rodiče posílali do kostela, měl jsem to rád. Bohoslužby tenkrát ještě v latině, takže jsem ničemu nerozuměl, z kázání jsem chápal málo. Avšak byli tam lidé. Kamarádi, občas pochvala od starších lidí, jak jsme hodní…

Po 60 letech chodím do kostela opět rád. Jsou tam lidi, o kterých rámcově vím, jak myslí, známí, se kterým se rádi potkáváme. A slova pastora, která mi připomínají, jak vypadá Bůh. A v tom všem spousta podnětů, o kterých mohu přemýšlet.

sobota 20. ledna 2018                                                                                            NAHORU

 

Náš strach

I když nesleduji zprávy, cítím, že se naším společenstvím šíří strach. Strach snad úplně ze všeho, čím lze v dnešní době člověka děsit.

Ze svých prožitků vím, že když už mne zachvátí strach, nedovedu s tím nic udělat. Jsem jakoby ochrnutý, moje reakce se zpomalují a já jsem jiný člověk…

A tak si myslím, že pokud si je někdo ještě schopen přiznat, že se bojí výsledku za týden, už se svým strachem nic neudělá. Až to „dopadne“, může se učit strach vytěsňovat ze života. 

pátek 19. ledna 2018                                                                                            NAHORU

 

Hudba a bytí

Mám rád, když ve ztemnělém sále zní z pódia harmonické tóny hudby. I pokud se zpočátku mé myšlenky zdráhají opustit jeviště vědomí a na chvíli přerušit svoji hru pod taktovkou mysli. Protože se ukáže, kdože je tu pánem a ony přece jen odejdou. A moje vědomí zůstane čisté. Potom do něj, někdy jako vodopád, jindy jako pramínek ze studánky, padají tóny hudby.

Moje vědomí je naplněno milostí a já se, prost jakýchkoli pocitů, nořím do čistého, nekonečného bytí.

Koncert – pár desítek minut svobody a vnitřního klidu…

čtvrtek 18. ledna 2018                                                                                            NAHORU

 

Ko to tu řídí

Do voleb nesleduji sociální sítě, nečtu ani neposlouchám zprávy. I soudní lidé se zbláznili a odcházející prezident má úžasnou sklizeň. Podařilo se mu téměř všechno, oč se 5 let snažil. Zničit si zdraví, rozeštvat slušné lidi a nás všechny postavit snad do horšího světla, než vládcové minulého režimu.

Při tom jde jen o to, hrát ve hře, kterou jsme si vymysleli, aspoň trochu slušně. I když to vypadá, že už nikdo neví, jak se to dělá.

Politik nic neřídí, rozhodujeme všichni.  Tím jak žijeme, myslíme, jednáme. V každé sekundě…

středa 17. ledna 2018                                                                                            NAHORU

 

Životní pouť

Pěší putování je naše veliká záliba.  Včera bylo -3°C, sníh a okolo Hejšoviny zledovatělé cesty.

Naše výlety jsou jak život v kostce. Člověk jde a jde, a každým krokem si připravuje krok další. A jak kráčí dál a dál, s radostí a úžasem si uvědomuje, že další krok závisí vždy na tom, jak si jej připravil. Tedy na kroku předchozím.

Žádný osud, žádný stařec na obláčku nebo jiná „nadpřirozená“ bytost, jen my sami, v souladu se silami univerza, jsme za sebe zodpovědní. Sami se připravujeme, co „se nám děje“.

úterý 16. ledna 2018                                                                                            NAHORU

 

Vize s láskou

Každého nepochybně těší vlastní úspěchy. Jak jsem trochu starší, mám radost z úspěchů druhých, zejména když jsou mladí. Tak jsem si všiml čehosi, co se, zdá se mi, mně a mým vrstevníkům v mladí chybělo.

Že je pro dosažení cíle potřebná vize, potvrdili vědci už ve druhé polovině minulého století. Nakonec to dokazuje praxe každého úspěšného člověka. Na příkladech mladých lidí kolem sebe dnes vím, že všechno jde „úplně samo“, když se to dělá s láskou. Vize, podpořená láskou, dělá zázraky.

pondělí 15. ledna 2018                                                                                            NAHORU

 

Naše naděje

Můj kandidát na prezidenta Jiří Drahoš ve své volební výzvě mimo jiné napsal: „A také Vás chci všechny přesvědčit, že není třeba se navzájem strašit budoucností, neboť ji máme ve svých rukou.“

Netvrdím, že téměř 2 milióny lidí, kteří volili jeho protikandidáta pro druhé kolo, jsou všichni závistivci a hulváti. Jen mne udivuje, jak velké procento lidí má místo mozku kopírku nebo záznamník. Není to moc důstojná záměna.

Byli jsme dnes na koncertě. 65 mladých muzikantů, které dala před 8 lety dohromady tehdy 15letá studentka gymnázia. Máme tedy naději…

neděle 14. ledna 2018                                                                                            NAHORU

 

Nezbytný úděl

Hrozně dávno na mne křičel jeden známý a významný léčitel: „Domníváš se, že můžeš žít, jak se ti zlíbí a přesto dělat důležité věci?“

Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, že spousta energie a nadšení, které jsem měl v mládí, jaksi mizí s tím, jak se zpomaluje můj život.

A pak jsem si začal všímat, jak lidé kolem začínají mít chronické zdravotní potíže, onemocní, jdou k lékaři, ten předepíše léky. Někdy pomohou, jindy ne. Utěšují se, že ostatní jsou na tom podobně a je to nevyhnutelné.

Pro mne ne!

sobota 13. ledna 2018                                                                                            NAHORU

 

Nešťastní lidé

Před padesáti lety jsem zažil absurdní příhodu. Sedmdesátiletý stařec napadl souseda, protože mu tenkrát před třiceti lety prodal nemocnou krávu.

Nedávno mi vyprávěl známý, že s ním jeho dcera už 15 let nemluví a on vůbec neví kvůli čemu. Nestýká se s ním dokonce její syn, jeho dospělý vnuk, nemluví s ním její manžel.

Přemýšlím, kdo je na tom líp. Zda ten soused a můj známý nebo naopak.

Myslím si, že netolerantní člověk, který nechápe, co je to odpuštění a nedovede z této ctnosti jednat, je nešťastný.

pátek 12. ledna 2018                                                                                            NAHORU

 

Zůstat doma

Poslední dobou na to často myslím. Když jdu ven, je samozřejmé, že se obuji a nic víc mne nenapadá. Podobně, když musím jít pro chleba nebo pro kvasnice. Ovšem když se ráno vypravujeme na každodenní nejvíc hodinovou procházku, ta myšlenka okamžitě vytane: „zůstat doma“

Pozoruji to na lidech kolem. Mohli by jet na výlet, ale nejedou a mají proto dobré důvody. Mohli by jít na koncert nebo do divadla, zůstanou doma, opět najdou zdůvodnění. Oběd si neuvaří, na návštěvu nezajdou, děti chodí za nimi. A vydat se někam za změnou, dokonce na pár dnů, ani slyšet.

Protože mi už není sedmnáct, vidím, jak to s nimi dopadá. Nakonec chodí od televize k doktorovi. A opět je vůbec nenapadne, že by si se svojí cukrovkou, astmatem, alergií nebo srdečními potížemi aspoň trochu pomáhali sami. Mají šuplíčky, a tam si v pondělí rozdělí tabletky na celý týden. Aby nezapomněli…

čtvrtek 11. ledna 2018                                                                                            NAHORU

 

Jak vypadá Bůh?

Možná znáte příběh o děvčátku, co chtělo být samo s bratříčkem, sotva ho maminka přivezla z porodnice. Jak se rodiče báli, aby mu neublížila, proto zpoza dveří pozorovali, co se bude dít. „Bratříčku, pověz mi, jak vypadá Bůh, já už to začínám zapomínat.“

Protože mám občas podobný pocit, zajímám se o všechno, co mi ho může připomenout. Bibli moc nečtu, protože mám dojem, že všechno, čemu tam dokážu porozumět, už psychologové, filosofové a další specialisté podrobně rezabrali, využili k prospěchu ostatních. A co jsem dosud nepochopil, protože bylo třeba napsáno pro časy příští, nemíním rozpitvávat.

Proto se dívám a hledám v lidech, v přírodě, u zvířat metafory, které mi onen obraz, jež v mé mysli bledne, připomínají.

Ze stejného důvodu zajdu občas do kostela, protože tam jej farář pojmenuje a já mohu srovnávat jeho pohled se svým náhledem. Málokdy se shodneme, ale mi stačí to připomenutí.

středa 10. ledna 2018                                                                                            NAHORU

 

Čtyřletá na cyklo-túře

Před několika lety nás vyprávění cestovatelů o cestě na kolech napříč Amerikou (severní i jižní) inspirovalo k vícedennímu pěšímu putování po Česku a Slovensku. Nedávno jsme se dověděli o jejich cestě s tříletou dcerou přírodními parky státu Washington.

Není úplně obvyklé, vychovávat dítě na cestách, na kole a v cizích zemích. Z pořízených záběrů i podle vyprávění však bylo zřejmé, že holčička nestrádala. Spíš se dokázali obdivuhodně přizpůsobit a v lecčems omezit rodiče. Nespěchali a bylo jedno, že někdy ujedou třeba jenom 10 kilometrů, když se maličké moc nechce, zůstanou na místě, kde si hraje se zvířaty nebo sbírá kamínky v teplém moři.

Loni jeli po cyklostezce Alpa Austria. To už sebou vezli malé kolo a holčička, pokud jí síly stačily a měla náladu, šlapala sama. Jinak 7kilové kolo vezla maminka. Táta opět táhl za kolem vozík, ve kterém občas odpočívala.

Jaký člověk z malé holčičky s takovým dětstvím vyroste?

úterý 9. ledna 2018                                                                                            NAHORU

 

Vědecký výzkum a duchovní pokrok

Vědecký výzkum a pokrok přijímáme jako samozřejmost, o závěrech nespekulujeme a výsledky používáme pro rozvoj společenství.

Málo se uvědomujeme, že paralelně existuje ještě cosi dalšího, tedy náš život duchovní.

Za pár desetiletí, co věda zkoumá jevy kolem nás, jsme si zvykli pokládat její závěry za zaručeně správné a to, co zatím nedokázala, že existuje, za neexistující. Jsme netrpěliví a nečekáme, až to dokáže.

Pokud se jedná o život na Marsu, není to pro člověka až tak důležité. Když se však jedná o náš duchovní život, je takový přístup osudný.   

pondělí 8. ledna 2018                                                                                            NAHORU

 

Politici a Kreml

Někteří politici národy spojují, jiní je dokážou rozeštvávat. Nevím, proč volíme převážně ty druhé.

Po vzniku republiky kdosi „chytrý“ napsal, že si Češi nedokážou vládnout. Dnes to na pohled vypadá, že měl pravdu.

Rozděl a panuj. My jsme se rozdělili sami. Mimo jiné na ty, co milují pavlačovou sprostotu, klepy a pomluvy, a na ty co říkají, že je jim to protivné a jsou na ty druhé naštvaní. Obě části se proti sobě vymezují, místo aby hledaly konsenzus.

Možná jsou i tací, co opravdu touží po vládci z Kremlu.

pondělí 11. 12.                                                                                               NAHORU

 

Zatracovaná média

Máme výhrady na adresu televize, internetu, facebooku…

Pracoval jsem krátkou dobu v redakci malého informačního servru. Jedním z kritérií úspěšnosti bylo, kolik lidí si článek přečetlo.

Každé ráno jsme otevírali statistiky a hodnotili, jaký článek četli lidé nejvíc. O požáru nebo znásilnění četlo okolo 3 tisíc lidí, o vánoční besídce ve školce 200. Jaké články tedy vyžadoval šéfredaktor? Všichni bychom raději psali o lásce a přátelství. Ale nikdo by to nečetl.

Komu tu nadáváme, na koho žehráme? Nejsme „ONI“ vlastně každý z nás?

Co bude dnes vysílat televize? 

neděle 10. 12.                                                                                               NAHORU

 

Počasí o Vánocích

Že se dalo v zimě klouzat i na ulici dnes děti, možná naštěstí, nevědí. Jsou o hodně ochuzeny. I na nevraživost starých lidí, jak nám tehdy posypávali klouzačky popelem, vzpomínám s pochopením.

Starší člověk už mnohdy zimu „nemusí“ a není to známka stáří. Pouze jakýsi samozřejmý sklon lidského rodu k pohodlí.

Podle kateřinské pranostiky o obráceném poměru bláta a ledu na svatou Kateřinu a o Vánocích by mělo být počasí takové „nijaké“. Nakonec je vždy nějaké počasí. I když tu zimu dnešním dětem přejeme.

sobota 9. 12.                                                                                               NAHORU

 

Ví, co chce

Mladá žena. Vydala se sama na prázdniny do Rumunska, ale došla jenom na Slovensko. Tu se tři roky starala s mladou farmářkou o kozy a ovce. Naučila se, co je pro ni v životě podstatné.

„Dnes vím, že nic nemusím. Důležité pro mne je vědět, co chci. A jít za svým snem. Po promoci jsem nevěděla, co dělat. Teď vidím, že to, co se mi děje, jsem si už dřív připravila. A když nemohu rozeznat, kudy kam, mám se sebrat a jít. Prostě začít. K televizi to za mnou nepřijde.“

pátek 8. 12.                                                                                               NAHORU

 

Svět je lepší

Vyprávěli jsme si tuhle s  přáteli, že přibývá lidí, pro které patří lidskost a přátelství k nejvyšším hodnotám. Zejména mezi mladými. Přispívá k tomu otevřený svět. Míchání ras, kultur, ale také vnímání světa v celku.

To pak člověk těžko myslí jenom na sebe, neubrání se pocitu soucítění s bolestí i radostí druhého. Úplně samozřejmě. Svět je dobrý. A rodí se čím dál víc lidí, kteří mají srdce na dlani a nemají rádi jenom sebe.

Starý svět falše a nenávisti umírá. I když to „temné“ se brání zuby nehty.

čtvrtek 7. 12.                                                                                               NAHORU

 

Manipulace strachem

Kamarád mi napsal vítězoslavný dopis: „Objevil jsem příčinu všeho trápení! Všiml sis, jak promyšlené jsou kampaně na slevy, na chřipkovou pandemii, na nebezpečí imigrace? Najednou se cítíme ohrožení, začneme se bát. Promyšleně následují další zprávy. Vyděsí nás a my ztrácíme nad sebou kontrolu.

Tu přichází pán hodný: „Nebojte se, my to za vás vyřešíme. Máme pro vás prášky, postavíme zátaras, přijmeme zákon…“

Najednou to došlo i mně. Ty se nám jenom odevzdej. Dej nám svoji svobodu, svoje zdraví, svoje peníze. Že vlastně nebylo co řešit, jsme zapomněli.

středa 6. 12.                                                                                               NAHORU

 

Osobitost a smělost

Bylo jí 14 let, když skončila válka. Odešla z domu. Rodiče jí mohli dát na cestu než radu. Maminka jí kladla na srdce, aby se nebála být jiná než ostatní. Otec ji nabádal, aby se nebála dělat i to, co ještě nikdo nezkusil!

Odešla do rozbombardovaného Německa a v  padesátých letech se dostala do Ameriky.

Tam poprvé zažila soustavné vzdělávání ve večerní škole pro přistěhovalce. Získala práci v prestižním dámském salónu a pro svoji odvahu a nezávislost vedoucí místo. Když majitelka zemřela, vedla novým majitelům podnik až do svých 70 let.

úterý 5. 12.                                                                                               NAHORU

 

Ceremonie

Někdo po ránu cvičí, jiný chodí pravidelně na procházku. Lidé si dopřávají čaj nebo podobný prostředek pro zdraví, pravidelně se modlí. My si dopřáváme každá ráno 20 minut sami spolu a sami se sebou u kávy.

Kdo provádí jakýkoli rituál, všimne si, že opakováním se posiluje. A ti, co jím sledují lepší zdraví, radost nebo osobní či duchovní růst už objevili, že rituál může stvořit zázrak. Když mají jasný cíl a při cvičení si udržují jeho přesnou a detailní představu.

pondělí 4. 12.                                                                                               NAHORU

 

Léky a léčba

Jeden Polák vyprávěl, jak na počátku války sezvali Němci 190 profesorů vysokých škol na Krakovskou univerzitu pod záminkou, že jim vysvětlí, jak si představují polské vysoké školství. Když se všichni shromáždili, zatkli je a odvezli do koncentráku. A zavřeli polské vysoké školy.

Tenkrát měli tito profesoři převážně 60 a více let, většina z nich trpěla nějakou chronickou chorobou a brali léky. Těžko vysvětlit, jak je možné, že i když dalších několik let svoje léky neměli, většina z nich přežila. A neumírali na dosavadní nemoci.

neděle 3. 12.                                                                                               NAHORU

 

Oslava Adventu

Na honosných adventních trzích mne napadlo, cože si to v nastávajícím období Adventu připomínáme?

Období slunovratu, jako naši keltští předchůdci, kteří tu kdysi žili? Narození Spasitele, což později zavedla Kristem založená církev?

Podle stánků na obrovském náměstí to moc na oslavu posledně jmenované události nevypadalo. Spíše široká nabídka věcí, o kterých nevíme, že je potřebujeme. Davy lidí nasvědčují, že přežívá touha se koncem roku krášlit, dělat si radost, ukazovat se v lepším světle.

Co asi budou oslavovat v pokročilém věku dnešní děti?

sobota 2. 12.                                                                                               NAHORU

 

Práce a dlouhý život

Pracoval jsem v šedesátých letech 3 měsíce ve fabrice. Bylo nás na dílně 20 a každý jsme opracovávali část poloosy traktoru.

Byli tam dva machři, navíc rádi poradili nebo pomohli. Zbytek, určitě také dobří lidé, chodili do práce, jen aby vydělali peníze. Podle toho, co vyprávěli, to doma „vydychávali“ u televize.

Jeden z těch dvou vedl ještě mladé hasiče, závodil na motocyklech, druhý měl zahradu. Nedávno jsem se s ním potkal. Zůstali prý už jenom 4. On, ten závodník a další dva. „Když neděláš, co tě baví, máš problém“, zafilosofoval.

pátek 1. 12.                                                                                               NAHORU

 

Naše chování a nepohoda

Potkal jsem spolužačku z fakulty. Zavzpomínali jsme, ale také si postěžovala.

"Nevím, jak je to u vás na malém městečku, ale já vidím ve městě hodně bolesti a trápení. Lidé trpí nemocemi, samotou, někdy i chudobou. 

Pravdou však je, že vídávám, jak jsou na sebe zlí. Když někdo mluví o druhém dobře a nepomlouvá, je to výjimka. Na ulici se mračí, jeden na druhého se nepodívá, natož aby na poště nebo v obchodě pozdravili. 

Mám pocit, že tolik nevraživosti, závisti a nesnášenlivosti mezi námi nebylo."

čtvrtek 30. 11.                                                                                               NAHORU

 

Generační problém

Proč si někdy rodiče nerozumí s dětmi, mladší se staršími? Jak mi říkal jeden mladý přítel: „jenom nám nadávají a zavolají na nás poldy“.

Nechápeme, že mladí nedodržují pravidla, která nám jsou svatá (například spisovná mluva), líbí se jim muzika, která "rve" uši, za vzory mají lidi, jež my nesnášíme. A dělají věci, na které se stydíme jen pomyslet.

Zapomínáme, že se připravují na život ve světě, jaký si nedovedeme nikdo představit. Bude dobré, zanechat jim jej lepší, než jsme sem přišli.

středa 29. 11.                                                                                               NAHORU

 

Alternativa léčby

Otec byl inženýr, matka pracovala ve výzkumném ústavu. On se stal chirurgem. Specialista na tkáně a orgány, napadené zhoubnou nemocí.

Přiznává, že jej osvětlený operační sál, přítomnost štábu doktorů, kteří mu asistují, a zástup sestřiček fascinuje a nabíjí energií, která mu dává sílu podávat ty nejlepší výkony.

Poslední dobou však potkal občas ve městě někoho, komu už na svém operačním sále nedokázal pomoci a musel vyslovit strašnou diagnózu. Pár týdnů života.

Dověděl se, že za městečkem žije stará paní a jeho pacienty léčí brokolicí a černou ředkví…

úterý 28. 11.                                                                                               NAHORU

 

Jak zmoudřet

Jako „hloupý Honza“ se vydal do světa. Za vesnicí uviděl v dálce vysokou horu. S námahou se vyšplhal na vrcholek. Zoufale se rozhlížel kolem, protože se mu otevřel svět, který neznal a shluky chalup a stavení nemohl pochopit. Vždyť vyrostl na samotě.

Pocítil touhu všechno objevit, poznat. Procházel lesy a šplhal do kopců, navštěvoval vesnice i města. S každým se zastavil, od každého se něco dozvěděl. Poznával laskavé lidi, ochotné se podělit o jídlo i o to, co vědí.

Po letech se vrátil domů jako moudrý muž. Poznal kouzlo lidského společenství.

pondělí 27. 11.                                                                                               NAHORU

 

Lumpárna nebo poctivost

Bohatý velkostatkář nechal syna ve velkém městě čekat s plnou mocí na peníze, které mu banka vydá za zastavená pole. Aniž tušil, svěřil jej, ještě nezkušeného, partě lumpů.

Příběh, vymyšlený geniálním Gogolem, dnes je lhostejno, zda se odehrává v Rusku nebo v Česku. Ovšem mráz běhá po zádech při vědomí, že podvod a nepoctivost jsou věčné. Naštěstí to tak vypadá jenom na divadle a podle zpráv v médiích. Znám spousty lidí, avšak ani jednoho lumpa. Staré přísloví říká, že „jaký šel, takového potkal“. Možná to bude tím.

neděle 26. 11.                                                                                               NAHORU

 

Náhoda ve skalách

Celý den jsme žili mezi skalami. Roztodivné skalní útvary se střídaly s jinými roztodivnějšími. Že občas připomínaly zvíře nebo lidskou tvář, možná není důležité.

Přemýšlel jsem, jak vznikly. Vědci princip znají. Nejdřív, že souběhem náhodných jevů. Letos prý prokázali, že důsledkem vztahu mezi tlakem a erozí a náhodnou počáteční situací ve skalním masivu.

Možná bych tomu mohl věřit tu doma. Tam, mezi skalami, to „rozum nebere“. Nesnaží se mne někdo obalamutit, abych předal zodpovědnost za svůj život „vědě“ (politikům)? Všechno je náhoda? Jsem jen červíček ve hře osudu?

sobota 25. 11.                                                                                               NAHORU

 

Jak prospět

Po velmi, velmi dlouhé době jsem si prošel na internetu zprávy. Jiný zdroj informací nevyužívám. Prohlédl jsem pár článků, komentářů, poslechl několik rozhovorů.

Jednak jsem se opětovně ujistil, že ignorováním médií o nic nepřicházím, protože jsem se nedověděl nic, co bych nevěděl. Avšak také jsem si potvrdil, že kolem mne, přesněji mně a Lidunky, je opravdu zle. Teď nemyslím nejbližší okolí ve městě, u našich přátel a známých.

95% populace prý čeká na nového spasitele, i když jsou ateisti. Protože k nim nepatřím, přemýšlím, jak být prospěšný.

pátek 24. 11.                                                                                               NAHORU

 

Léčivá moc rituálu

Máme rádi rituály. Opakované úkony, které vnášejí do našeho vědomí mír.

Nemyslím, že by nám měla být zvířata vzorem, ale všechno kolem může být dobrým podnětem. Ptáci, než vyvedou mladé, vítají den zpěvem, kočka umí předvést uvítací rituál, při kterém jihne srdce. Psí věrnost je rituálem nekonečného počtu opakujících se variant pohledů, doteků, pohybů, člověku příjemných. To všechno se nám líbí.

Rituál znamená pravidelnost. Celá příroda je podřízená rytmu, rituál nás do něj vtahuje a tím léčí. Člověk, který se neúčastní třeba jen vlastních rituálů, má život těžší.

čtvrtek 23. 11.                                                                                               NAHORU

 

Účinná léčba

Je to víc než 40 let. Byl jsem nemocný a žádná léčba nepomáhala. Tehdy jsem ještě chodil k doktorovi, byl jsem na mnoha vyšetřeních v nemocnici. Bez výsledku.

Jednou jsem na služební cestě potkal ve vlaku kněze, ani nevím, proč jsem se mu svěřil se svým trápením. Nesčetněkrát jsem si ověřil, co mi tenkrát řekl:

„I někteří naši věřící mají téměř za zázrak, když se jim modlitba vyplní. Vyplní se každému, nemusí být křesťan, nemusí ani vědět, kdo byl Kristus. Vyplní se i tobě.“

Od té doby jsem zdravý.

středa 22. 11.                                                                                               NAHORU

 

Nemocí přibývalo

Vystudoval školu, kterou mu vybrali rodiče, nastoupil do zaměstnání na umístěnku. Dobře vydělával, oženil se, přišly děti.  Nebyl důvod něco měnit.

Po čtyřicítce se však začaly hlásit nemoci. Rameno, pak krční páteř, naposledy záda. To už musel do nemocnice. Příčinu jeho bolestí doktoři nenašli.

Manželka ho zavedla k jakémusi „šarlatánovi“. Jenom se na něho podíval a řekl: „vidím, že vás bolí záda. Kupte si konečně tu pec a začněte dělat hrníčky.“ Ještě že byla s ním. Pořídili keramickou pec, po čase odešel ze zaměstnání. Dělá práci snů a je zdravý.

úterý 21. 11.                                                                                               NAHORU

 

Pravda a shoda

Přišel jsem ke svému příteli, když četl noviny. Sotva mne spatřil, začal nadávat: „Lidé nechtějí pravdu. Obracejí se na druhé jenom proto, aby jim potvrdili to, co si sami myslí. Když narazí na nesouhlas, jsou naštvaní a schopní i násilí.

Když najdou u někoho souhlas, myslí si, že je stejný jako oni a je jim blízky. Pak se vzájemně ve svém názoru utvrzují a hledají další „parťáky“.

Nakonec je tu dav, a když se najde někdo, kdo se postaví do čela, katastrofa. Spolku, obce, národa a v některých případech i planety!“

Nebylo co dodat…

pondělí 20. 11.                                                                                               NAHORU

 

Projev slabošství

V samoobsluze říká rázně stará paní svému muži: „Nekecej mi do toho, stejně tomu nerozumíš. Jenom se všude pleteš…“

V obchodě peskuje matka dítě. „Myslíš si, že kradu a budu ti kupovat každou blbost, co si vzpomeneš? Jsi pitomá nána.“

Na ulici křičí muž na svoji ženu…

Když se vám takové příběhy sejdou jedno dopoledne, musíte se zamyslet. Prý jsou společenství, kde muž nikdy nekřičí na ženu nebo rodič na své dítě, protože to je projev slabošství, když se necháte rozčílit.

neděle 19. 11.                                                                                               NAHORU

 

Dostaneme slevu

Většina vybavení domácnosti dnešních seniorů je stará 40 a více let.

„Podívala jsem se dnes do kredence… Co tam leží a také denně používám, pořídili jsme většinou za drahý peníz. Vzpomínám, jak jsme se rozhodovali nad zavařovací hlavou, která s kovovými kuličkami stála 3krát víc než plastová. Také na hrníčky, které jsme koupili ve slevě. Nemáme ani jeden.

Uvědomila jsem si, proč se s manželem vyhýbáme „akcím“ v supermarketech a takovým obchodům vůbec, proč nás nikdo nenaláká na slevy.

Navíc se manžel vždy zeptá: „kde máš ty peníze, co jsme ušetřili?“

sobota 18. 11.                                                                                               NAHORU

 

Co stále platí

„Kdo dnes říká dětem, jak se mají chovat?“, zeptal jsem se jedné babičky na procházce s vnoučkem.

„V mládí jsem chodila do Sokola, než ho zakázali. Dnes už zase funguje a až bude tenhle malý větší, rodiče ho tam budou posílat. Dcera je cvičitelkou a já ráda vidím, jak je myšlenka Sokola silná.

Aniž by to někdo memoroval, dělal dětem přednášky, přesto to funguje, jsou jiné. Vědí, že není všechno dovoleno, že platí nějaký řád, ctí autoritu starších. Což dnes dětem mimo školu chybí.“

pátek 17. 11.                                                                                               NAHORU

 

Vzdělávání seniorů

80letý inženýr o „své“ Univerzitě třetího věku říká:

Studoval jsem v 50. létech a moc věcí se nesmělo, dovídám se je teprve dnes. Třeba jak brutálně jsme kopírovali školství od cizáků.

Univerzita mi přibližuje i spoustu nového. Je radost slyšet mladé profesory, kteří vystudovali v Anglii nebo Americe, s jakou noblesou a tvořivě dokážou zaujmout. To, o čem zaslechnu v televizi nebo si přečtu na internetu, umí hezky vysvětlit.

Jejich kultivovaný projev, schopnost se přiblížit nám třeba o 2 generace mladším, je nadějí na lepší časy třeba i v politice.

čtvrtek 16. 11.                                                                                               NAHORU

 

Povzdech sběratele

Setkali jsme se na burze sběratelů. Vyprávěl, jak oslovuje výrobce, objíždí burzy, pečlivě vybírá a třídí sbírky. Stovky hodin práce, nemalý peníz a hodiny na cestách.

Také si povzdechl: „Mladí nemají vůbec chuť. Jenom na internetu brázdí, vůbec se nezajímají o to, co se kolem nich děje, že je tu něco hezkého, že by se mohli přijít podívat, zamyslet se a trošičku se uvolnit, popovídat si. Ono je to nezajímá…

Zaplať Pánbůh, že my ještě to klubové přátelství držíme, ale až odejdeme, všude, ve všech klubech bude prázdno.“

středa 15. 11.                                                                                               NAHORU

 

Maminka a škola

Do školy se těšívá. Také má rád, když ho ráno maminka, ještě v postýlce, vezme do náruče a chvilku se k ní může přitulit. Snídají všichni společně, pak mu maminka chystá svačinu, vždy něco dobrého. Ve třídě se dělí s Miluškou. Ona si nenosí svačinu, má jen někdy kousek chleba.

Miluje paní učitelku, která je ve třídě každého zvlášť vítá a při tom se tak hezky usmívá. A každý den jim vypráví nějaký příběh, potom zpívají, tančí, kreslí si a zase zpívají…

Moc se těší na každý nový den.

úterý 14. 11.                                                                                               NAHORU

 

Plody nenávisti

Nic se jí nedaří. Má radost ze svých již dospělých dětí, avšak manželství nic moc, s rodiči ani sourozenci se nestýká, práce ji nijak zvlášť nebaví…

Je jí padesát a neví, jak dál. Živí v sobě drobné nepravosti z dětství, kterých se na ní, podle jejího mínění dopouštělo okolí. S nikým noc nehovoří. Před sebou má horu nesplněných snů, ale myslí si, že už nemá sílu je uskutečnit. 

A tak nenávidí. Sebe, rodinu, spolupracovníky, všechny lidi. A nemůže se pohnout z místa.

pondělí 13. 11.                                                                                               NAHORU

 

K čemu vychovávat

Sedávají v parku každý den. Po „důchodu“ zajdou do cukrárny na kávu a malý zákusek. V zimě chodí do knihovny.

„Dnes se můj malý vnuk dožadoval vysvětlení existence nějakých mimozemských potvor, nakreslených v dětském časopise. Něco mezi E.T a brontosaurem. Pokoušel jsem se to přejít pohádkou o sedmihlavém draku, ale prohlásil, že to jsou báchorky.“

„Vždycky jsem si myslel, že máme připravit děti na život ve světě, do kterého se narodily. Lámu si hlavu, jak mohu vnuka připravovat, když nevím, jaký bude svět zítra. Když nabourali „Dvojčata“, změnil se rázem.“

neděle 12. 11.                                                                                               NAHORU

 

Šlechetný Čech

Vyznání staré dámy, která od dětství žije v zahraničí: „Mám ráda šlechetnost, která je v lidech a tu nacházím právě tady v Česku. Taky to umírá, avšak tam kde žiju, chybí daleko víc.“

Když to slyšel můj kamarád, prohlásil: „Asi žije někde mezi lidojedy. Její pohled jí závidím. Pominu-li své přátele, pár lidí z okolí, slyším jen plané řeči, klamné výmluvy a poslouchám oplzlosti v televizi.

A velkodušnost? Jak už říkal Masaryk: Kocourkov a Hulvátov jsou dvě velké vesnice, které vládnou v parlamentu.

Kde žijí ti šlechetní a vznešení Češi?“

sobota 11. 11.                                                                                               NAHORU

 

Každý jsme jiný

Dva staré portréty. Pověšené na zdi vedle sebe vypadají jako živé a nutí k zamyšlení. Na jednom je člověk vznešený, rysy jeho tváře vyjadřují šlechetnost a jsou prozářené duchovností. Druhý portrét znázorňuje člověka zřejmě hrubého, v jeho očích je vidět aroganci a nesnášenlivost.

Jak asi žili tito lidé? Čeho v životě dosáhli, jak ovlivňovali své okolí, čím obohatili ty, se kterými žili? A nakonec také otázka, jakou smrtí zemřeli?

Náhodný pozorovatel říká, že v odpovědích nemusí být žádný podstatný rozdíl. Opravdu? Lze si jen domýšlet.

pátek 10. 11.                                                                                               NAHORU

 

Recept na neštěstí

Pokyny „somráka“, jak si zpackat život:

Buď ke všemu a ke všem lhostejný a netečný, všem a na všechno nadávej. Osočuj bohaté a úspěšné. Buď hrubý, chraň se svých pocitů. Zapomeň, že máš duši a jsi zodpovědný za svůj život. Vzpomínej na staré zlaté časy a očekávej to nejhorší. Spoléhej na náhodu a ber, dokud tě nechytnou.

Buď lehkomyslný, záleží přece jen na tom, co kde uzmeš a jak se budeš mít ty. Zapomeň na všechno, co ses kdy naučil, veškeré vědění je k ničemu.

Pěstuj nenávist.

čtvrtek 9. 11.                                                                                               NAHORU

 

Recept na krásu

Návod jedné staré paní, co přežila koncentrák:

Buď vždy smířená se životem. Raduj se ze slunných i pošmourných dnů a děkuj za to, co tě potkává a co každý den dostáváš. Važ si, že žiješ, že máš rodinu, děti. Žij tak, aby ses mohla vždy radovat, třeba i když myješ nádobí nebo pereš prádlo. Ber život s jeho malými i velkými radostmi i strastmi a moc to nerozlišuj.

Pečuj a zvelebuj svůj domov, obec i komunitu. Uvědomuj si hodnoty bytí. Oceňuj své úžasné přátele, každého člověka.

Buď vděčná…

středa 8. 11.                                                                                               NAHORU

 

Jsme orli

Politik „ve výslužbě“, jak se sám nazýval. Málo mluvil o politice, rád však připomínal historku o orlovi, který vyrostl mezi slepicemi. Svým zakřiveným zobákem jen těžko sbíral zrnka pšenice, co jim hospodyně nasypala, neuměl hrabat, aby si sám něco našel. Žil jako ostatní slepice.

Jednou, když se pral o lepší sousto, klovl svým zobanem silněji a ucítil krev. Tu se v něm cosi vzbouřilo a vzlétl. Uviděl dvorek, kde vyrostl, rozlehlý prostor kolem a pochopil, že svět je barvitý, pestřejší než slepičí dvůr.

Ucítil svobodu a zatoužil po životě.

úterý 7. 11.                                                                                               NAHORU

 

Mamánek

V devadesáti osmi letech se přestěhovala do Domova důchodců, aby se mohla starat o svého 80letého syna, který trpěl Alzheimerovou nemocí. Pečovala o něj celý život, i když všichni říkali, že je jen lenivý a rozmazlený.

„Je to moje jediné dítě. Manžel si mne bral velmi mladou a hned po narození Tomíka od nás odešel. Už jsem zůstala pořád sama a všechno věnovala synovi. Obětovala jsem se, aby si on mohl splnit své sny.

Mrzí mne, že ničeho nedosáhl a nakonec onemocněl nemocí, která mu ve stáří brání normálně žít.“

pondělí 6. 11.                                                                                               NAHORU

 

"Akademická" rozprava

„Bůh prý stvořil svět, protože má rád příběhy.“

Může být. Co člověk, to příběh. A ne jeden. Tká je Bůh pro své potěšení?

„Kdyby tomu tak bylo, nepotřeboval by nás. Některé se nelíbí ani mně, jak by se mohly líbit někomu jinému?“

Pak mi ovšem nejde do hlavy, proč tvoříme hrozné příběhy, které se nikomu nelíbí?

„To když zapomínáme, že žijeme pro potěšení oné Milosti, která nám dala svobodu tvořit svůj život.“

neděle 5. 11.                                                                                               NAHORU

 

Stáří a nemoc

Stařec na smrtelné posteli začal myslet na své uzdravení, až byl vážně nemocen:

„V mládí jsem si drobných onemocnění nevšímal. Doktory jsem neobtěžoval, vždy to nějak přešlo. Když mi bylo kolem padesátky, zpozoroval jsem, že se po některém jídle cítím hůř. Opět jsem to řešil jednoduše – vzal jsem si něco jiného.

Také později jsem, dnes to nechápu, přehlížel signály, že dělám něco špatně. Nikdy jsem nic nepozměnil, nic neudělal. Dokonce jsem začal brát prášky.

Bojím se, že dnes už je pro mne pozdě…“

sobota 4. 11.                                                                                               NAHORU

 

Vděk

Babička vypráví: „Poslat dopis dnes každého obtěžuje. Proto jsem nad psaním ve schránce zůstala překvapená. Adresa byla napsána zeťovou rukou. Hrklo ve mně. Navíc bylo uvnitř něco tvrdého.

V neblahé předtuše jsem roztrhla obálku. Uvnitř bylo 98 korun. Na vloženém papíře krásné vystínované srdíčko a hůlkovým písem neuměle napsáno JENDA.

Seděla jsem v kuchyni a nic nechápala. Až druhý den jsem vnukovi zavolala.“

„Babičko, když ty pro nás děláš všechno, co můžeš. Chtěl jsem ti to oplatit. Poslal jsem ti všechny penízky, co jsem našetřil.“

pátek 3. 11.                                                                                               NAHORU

 

Zkusit to

Vždy se mu zdálo, že na to nemá. Změnit zaměstnání, přestěhovat se, cestovat. Pokaždé našel sto dobrých důvodů, aby něco neudělal.

Teď ve stáří se mu zdají malicherné, takže si vymýšlí nové. Už není zdravý, už nemá dost sil, co by tomu řekla rodina…

A pak, to tu bylo vždy: co když to bude špatně, co když to nezvládne. Až nedávno si nad jednou knížkou uvědomil, že vlastně nemůže nic pokazit. Může to přece zkusit. A bude obdivuhodné, že se ve svém věku ještě vůbec odvážil…

čtvrtek 2. 11.                                                                                               NAHORU

 

Hluchá zpěvačka

Jako dítě pěkně zívala. Až do 4 let, kdy najednou zcela ohluchla. Rodiče ji dali do školy mezi zdravé děti, učitelé ji nešetřili. Zvládala to, co ostatní. Vždy nějak svůj handicap vyvážila.

Jednou v létě si při závěrečném koncertě své třídy všimla, že bosými nohami cítí na pódiu rytmus. Rodiče ji pořídili vizuální ladičku a ona se učila opět věřit svému hlasu.

Na začátku školního roku vystoupila s vlastní skladbou.

„Už jsem byla unavená, na všechno si jen zvykat. Poznala jsem, že jediná věc, která mi brání, jsem já sama…“

středa 1. 11.                                                                                               NAHORU

 

Dnešní rodina

„Nežijeme se svými dětmi a vnoučaty tak blízko, abychom se mohli aspoň jednou za týden vidět, na letenku do Austrálie nedokážeme ušetřit. Odtamtud není cesta pro 4 lidi také levná“, konstatovala jedna starší dáma při schůzce „dámského sněmu“ v místní kavárně.

„Při druhém vnoučeti nás napadlo řešení. Jsme s našimi vnoučaty prostřednictvím ‚médií‘.

Natáčíme pro ně krátká videa a máme radost, když nám dcera zavolá, jak se tříletý Michal z pohyblivých obrázků od dědečka a babičky těší. Vymýšlíme, co bychom mu ukázali a pověděli, kdyby byl s námi.“

úterý 31. 10.                                                                                               NAHORU

 

Dané slovo

Můj děda si po válce vyrobil k traktoru „kombajn“ na sklizeň kukuřice, vypráví šedesátník na maturitním srazu. Pomáhal s ním celé vesnici.

Jednou na konci sklizně se mu stroj pokazil. A slíbil sklidit ještě jednomu sousedovi. Jak naschvál si v zaměstnání nemohl vzít na náročnou opravu volno.

Večer s babičkou přemýšleli, jak to udělat. Vždyť to přece slíbil.

„Dones kalendář, babi!“, napadlo ho. „Za tři dny bude úplněk, v noci to sklidíme.“

Skončili jsme nad ránem. Můj dědeček sedl na kolo, aby byl včas v práci…

pondělí 30. 10.                                                                                               NAHORU

 

Trestuhodná roztržitost

Ve stáří je tak trestuhodně roztržitý, že se zapomíná radovat ze života.

Jeho žena, sotva se ráno probudí, děkuje, že může sama vstát z čisté postele, do teplého bytu. Když vaří oběd, je vděčná, že mají mouku, brambory, kousek sýra, občas i kousek masa…

Muž ve své roztržitosti nevidí krásnu dne, ozářeného sluncem. Dny si ničí neustálým hubováním, věčným brbláním.

On sleduje své neduhy a chodí na lékařské kontroly, ona hned po snídani sedá na kolo a jede za městečko do přírody,projít se lesem…

neděle 29. 10.                                                                                               NAHORU

 

Odvážná babička

Babička 70+. Doktoři ji nabádali, aby se šetřila, dbali na to i syn a snacha.

Jednou si oba zavolala: „Byla jsem na kontrole. Můj stav se nezlepšuje. Dohodla jsem se s lékařem. Asi polovinu léků mi vysadil, u těch ostatních budeme snižovat dávky. Už mi nebudete chodit nakupovat, budu si vařit. Zajdu do Klubu důchodců a přihlásím se na Univerzitu třetího věku. Vás prosím, abyste se mnou občas zajeli do divadla nebo na koncert. Vím, že i to časem zvládnu sama.“

Byla na koncertě v Brně, na zájezdě ve Vídni…

sobota 28. 10.                                                                                               NAHORU

 

Začít podnikat

Starší dáma si pochvaluje, jakou svobodu a volnost jí dává podnikání.

„Protože mi už bylo skoro šedesát, když jsem mohla získat svůj první živnostenský list, musela jsem se učit. A mnohé ve svém životě změnit. Například vyhodit televizi, která je ze své podstaty nástrojem nesvobody. A já začala podnikat proto, že jsem cítila svobodu a volnost, kterou tím získám.

Ověřila jsem si, že období „nečinnosti“ může trvat jen krátce. Buď růst, nebo zkáza. Nejtěžší pro mne bylo přijmout, že jedinou zárukou mého růstu je intuice a naučit ji „slyšet.

pátek 27. 10.                                                                                               NAHORU

 

Babiččina škola

Mladá žena vypráví o své babičce: „Lekce babičky Boženky si všechny pamatuji, na rozdíl od vzorečků nebo ruských slovíček. Pobývala jsem s ní, jak to šlo a všechno, co v životě potřebuji, mne naučila ona.

Maminka se zlobila, když jsem visela na plotě hlavou dolů nebo jezdila na kole bez držení. Babička na mne mrkla a řekla: „Jen tak dál, děvenko. Dokaž v životě něco mimořádného!“

Babička mi ukázala, jak vychutnávat prosté věci… Nahřáté ručníky, tichou chvilku za soumraku, chleba s máslem a čerstvě utrženým rajčetem…

Moje milá babička."

čtvrtek 26. 10.                                                                                               NAHORU

 

Dětský altruismus

V kavárně vyprávěla babička kamarádkám příběh.

Když se narodila naše vnučka Kristýnka, byli její rodiče služebně v zahraničí a nemohli ji mít sebou. Vyrůstala u nás. Loni přijela na prázdniny. Měla krásné vysvědčení a děda jí dal stovku, aby si něco koupila.

Chodila v obchodech kolem regálů, ale nic se jí nelíbilo.

Později jsem se jí ptala, co si vybrala.

„Nic, babi.“

„Jak to, že nic?“

„Byla tu sbírka pro chudé, tak jsem tam tu stovku dala. Myslím, že když nemají peníze, jejich děti něco potřebují víc než já…“

středa 25. 10.                                                                                               NAHORU

 

Volba, jak žít

Klikatá silnice kdesi v americkém Pohoří sv. Eliáše, peloton cyklistů v pestrobarevném oblečení. Všem bylo kolem osmdesáti. Vyprávěl nám o tom jeden z nich, emigrant z bývalého Československa.

„Začátky v Americe byly tvrdé. Než sem si zvykl, že musím být profesionální a na sebe přísný. Ani v soukromí se tam nějaké řeči typu „nevím, zda to dokážu, tohle nesvedu“ nevedou.

Po revoluci uvažoval o návratu. Když se tu opětovně setkával s názory typu: „těším se do důchodu, odstěhuju se na chalupu, budu odpočívat a pěstovat kytky“, nápad se vrátit jej přešel.

úterý 24. 10.                                                                                               NAHORU

 

Volič

Mám spolužáka, o kterém nevím, že by se někdy sám do něčeho pustil, udělal něco užitečného pro druhé. Je pramálo užitečný i své rodině. Vždy na všechno nadával, připravený natáhnout ruku a brát. V práci patřil k věčným rebelům a kritikům jakékoli změny nebo inovace. Sám nikdy s ničím nepřišel. Nadával na šéfa, na podnik, na politiku, na všechno.

Vždy věděl přesně, kdo má co udělat a bezohledně vyžadoval pro sebe to nejlepší.

Prostě člověk nijak zvlášť bystrý, plný mindráků, trochu závistivý a nepřejícný.

Letos vyhrál volby.

pondělí 23. 10.                                                                                               NAHORU

 

Volby

Byla zvyklá chodit k volbám. Volit jednotnou kandidátku Národní fronty byla pro ni snadno splnitelná povinnost.

S radostí pak chodila volit, když měla pocit, že svým hlasem ovlivňuje dění kolem sebe. Včera mi řekla:

„Mám pocit, že jsem byla u voleb naposled. Ne proto, že bych byla naštvaná, jak to dopadlo. Ale myslím si, že už u nás dlouho žádné volby nebudou a já se změny nedožiju. Pro řízení státu jak kurník nebo drůbežárnu manažer nepotřebuje znát názory slepic.“

Znám ji od dětství. Tak nešťastnou jsem ji ještě neviděl.

neděle 22. 10.                                                                                               NAHORU

 

Politik

Už jako dítě hrával ve svém loutkovém divadle pohádky, ve kterých slabým a utlačovaným pomáhaly kouzelné mocnosti nebo pohádkové bytosti. Ve škole nechyběl u žádné aktivity, kde šlo o pomoc druhým.

Jako zralý muž, poháněn touhou změnit svět, vstoupil do politiky. Poznal však, že se lidem nedá pomoci, navíc na vlastní kůži viděl, že mnozí kolegové hájí jen zájmy úzké skupiny ne-li pouze svoje.

V seniorském věku, zklamán, odešel do ústraní. Říká, že si každý musí vždy pomoci sám. Vytvářením prostoru pro svobodné jednání mu to politici mohou pouze usnadnit.

sobota 21. 10.                                                                                               NAHORU

 

Samota poznávání

Od narození ji fascinovaly přírodní živly. Její první setkání s otevřeným ohněm kdesi na salaši při opékání jehněte ji uvedlo do transu.

Ve škole hltala každou zmínku z vědění starých Řeků, které se týkaly vesmíru a matematiky.

Neměla dost odvahy, vydat se cestou, která jí byla předurčena, a tak odhalovala pro sebe nová tajemství vesmíru jen velmi pomalu. I tak se dostávala do sfér, o kterých většina ostatních lidí nemá tušení.

Aniž si uvědomovala, čím trpí, s odhalováním zázraků universa se stále víc vzdalovala ostatním lidem. Zůstávala sama.

pátek 20. 10.                                                                                               NAHORU

 

Příčiny nemocí

Učil lidi, aby byli zdraví. Jeho oborem byla čínská medicína a houby. Měl malou manufakturu na výrobu přípravků z hub z Číny.

Po odchodu do důchodu se zabýval otázkou, jaký je vlastně rozdíl mezi tím, jak léčil on a klasickou medicínou. Ten zásadní v přístupu. Na rozdíl od lékařů se snažil hledat příčiny. Ve stravě, špatných životních návycích…

Až teď mu docházelo, že příčina onemocnění může být v tom, jak člověk nahlíží svět kolem sebe, zda svůj zpola naplněný pohár vidí jako poloplný nebo poloprázdný; jak prožívá pocity…

čtvrtek 19. 10.                                                                                               NAHORU

 

Stará a útočná

Když byla mladá a vychovával své děti, byla laskavá a ke každému milá. Nikdy nikomu nevnucovala, co si myslí, naopak se snažila vycházet vstříc.

Poté co odrostla vnoučata, všimla si rodina, že se babička mění. Nebyla už onou laskavou ženou, jak ji znali. Začala být nesnášenlivá, na nikom nenacházela nic dobrého, byla nespokojená a agresivní. Zdálo se, že se rozhodla napravit celý svět, protože se jí zdálo, že vzhledem ke svému věku a životním zkušenostem ví všechno nejlépe.

Když zemřela, všichni si oddechli.

středa 18. 10.                                                                                               NAHORU

 

Změna tempa

Když ještě chodil do práce, vynakládal vždy všechny síly, aby splnil uložené úkoly. A když se mu sil nedostávalo, sahal do rezerv. Nastavoval noci, nespal třeba několik dnů, pracoval do úmoru. Málokdy pociťoval únavu, a když, tak ho rychle přešla.

V důchodu v tomto svém návyku pokračoval. Až jednou zjistil, že rezervy docházejí. Když nespal osm hodin, byl druhý den malátný, když se „přetáhl“, obnovoval síly čím dál déle. K tomu navíc – neměl na nic čas.

Uvědomil si, že se nechová moudře. Když se změnil, bylo zase lépe.

úterý 17. 10.                                                                                               NAHORU

 

Stáří jako balkón

Celý život sloužila a pečovala o druhé. Když přišla vnoučata, cítila, že už nemá sil se starat, zůstala sama. Chvíli měla pocit, že se jí život ve stáří stal vězením.

Po několika týdnech samoty a chmurných myšlenek se odhodlala všechno rázem změnit. „Nebudu tu sedět sama a čumět do zdi. Půjdu mezi lidi, pojedu na hory, zajdu do divadla…“

Jak se rozhodla, tak udělala. Poprvé v životě se cítila svobodná. Díky svým zkušenostem a lásce vyšla z „vězení“ a stáří se jí stalo balkónem, ze kterého vidí do nebes…

 

pondělí 16. 10.                                                                                               NAHORU

 

Rozum a srdce

Byli dva sourozenci, rozum a srdce. Jak běžela léta, přestávali si rozumět. Srdce začalo chřadnout.

Jak běžel čas, jejich cesty se rozcházely, až jednou se tělo, ve kterém bydleli, zhroutilo. Srdce už dlouho cítilo, že se kdesi hromadí rozumem potlačované pocity, napáchané křivdy…

Rozum se však dále ujišťoval ve svém raciu a srdce vůbec neposlouchal. Obracel se na doktory, ke svým myšlenkám.

Až jednou mu doktoři řekli: máte 2 měsíce života. A tenkrát rozum uslyšel po letech opět hlas svého sourozence. Objal ho, prosil za odpuštění. Bylo již pozdě…

neděle 15. 10.                                                                                               NAHORU

 

Příběh "toaleťáku"

Celý život se věnoval vývoji toaletního papíru. Dlouho nebylo možné papír z jeho továrny utrhnout a když, tak jinde než byl perforovaný. Prý jej pozvali do Ameriky, protože se jejich stíhačkám v určitém místě lámala křídla.

V inkriminovaném místě nadělal do křídel vrtačkou dírky jednu vedle druhé. Udiveným inženýrům firmy vysvětlil, že to má vyzkoušené na svém „toaleťáku“, který se nikdy v místě dírek neroztrhne.

Dnes vyrábí jednovrstvý toaletní papír, který se nejen trhá tam, kde je potřeba, ale nelezou z něj cancourky a "neproletí" jím prst. A užívá zasloužený důchod.

sobota 14. 10.                                                                                               NAHORU

 

Rozdíl nejen vzdělání

V horské chatě se potkali dva mladí muži ve věku kolem 25 let. Jeden se narodil ve vesničce dole v údolí. Tu vyrostl, a nikdy nebyl dál, než ve městě. Druhý pocházel z nedalekého městečka, studoval v Německu, v Mexiku, v Barceloně.

Ten první nosí i dvakrát za den na chatu 30kilové náklady s proviantem.

Druhý vymyslel algoritmus, podle kterého lze měnit města, aby se tam lidem lépe bydlelo. Našel totiž příčinu, proč v některých čtvrtích velkých aglomerací žijí lidé zdraví a šťastní, jinde se šíří bída a nemoci.

pátek 13. 10.                                                                                               NAHORU

 

Hojnost a rodina

Byl mladý, vydělával spoustu peněz, měl všechno. Dostal výhodou nabídkou na spolupráci, umožnila by mu rozšířit podnik nejméně dvakrát, zvětšit příjmy několikanásobně,

Když o tom přemýšlel, uvědomil si, že se mu rozpadá manželství, děti dorůstají a vlastně je ani nezná. Když nabídku přijme, určitě ztratí ženu i děti. A také mu došlo, že má peněz dost. Jestli chce opravdu prožít hojnost, potřebuje čas na obnovení vztahu s manželkou a poznat své děti, být jim všem zase blízký.

Nabídku odmítl a nikdy nelitoval. Vzpomněl si, proč se kdysi zamiloval do své ženy…

pondělí 2. 10.                                                                                               NAHORU

 

Přehnaná péče

Opičí matka. Nerozezná, co dítě opravdu potřebuje a cpe mu, na co si vzpomene. Dítě nic nemusí, může však téměř všechno. Nakonec není vůbec aktivní. Končí jako „mamánek“.

Naši přátelé dali ve svých skoro 70 letech 94letou babičku do Domova důchodců. Už neměli sil se o ni starat, byla na nich stále víc závislá. „A představ si“, říkali mi pak „ona tam úplně pookřála. Doma si už na nic nevzpomněla, tady luští křížovky… A má tam oblíbenou sestřičku…“. Nevím, jestli jsme to s tou naší péči nepřeháněli.“

neděle 1. 10.                                                                                               NAHORU

 

Práce a poděkování

Dva známí. „Nedávno jsem nastoupil do malé firmy. První zakázku, co tam pracuji, jsme minulý týden dokončili a dnes jsme začli další.

Byla porada. Šéf nám řekl, co nás čeká a pak: „Pomodlíme se a poprosíme o požehnání…“ A teď říkal něco, jako že děkujeme za sílu, inspirace a vedení… Neřekl nic, s čím bych nemohl souhlasit, ale modlitba… Všichni jsou však takoví milí, laskaví…“

„Můj děda vypravoval, že za první republiky zahajovali každou stavbu mší v kostele…“

„My seděli v kanceláři. Přesto z toho mám příjemný pocit.“

sobota 30. 9.                                                                                               NAHORU

 

Stařecká paměť

Mému sousedovi bude 90 let a stále, jako zamlada, dokáže poutavě vyprávět příběhy staré i dvě století, které slyšel ještě od svého dědy.

Prosím Tě, jak si to všechno pamatuješ?

Když jedu na traktoru nebo jsem chodil za pluhem, pořád jsem si to přehrával, opakoval. Jinak zapomeneš. Naši staříci to dělali také tak. Nikdy jsme se nevymlouvali na jakéhosi Alzheimera, nebo jak také říkají stařeckou demenci.

Samozřejmě, když budeš jenom čumět na televizi, nic si nepřečteš, nezajdeš mezi lidi, tak ztratíš nejenom paměť. A budeš druhým na obtíž.

pátek 29. 9.                                                                                               NAHORU

 

Ušlechtilý kníže

Prý se v 16 letech stal knížetem. Vychován babičkou s otcovy strany svatou Ludmilou, vládl spravedlivě a moudře.

Tenkrát nebylo obvyklé, že by panovník uměl číst a psát. A čemu jej babička naučila a jiní také neuměli, měl rád lidi. Soucítil s chudými a nemocnými a pomáhal, jak mohl.

Jak jsem někde četl, charakterizuje ho čestnost, skromnost, pokora, moudrost, laskavost, ušlechtilost, čistota.

Zlo nesnáší činy dobra ani zbožnost. V každém případě byly pohnutky jeho bratra z nejnižších, jakých je duše schopna. Dal ho zavraždit. Důvod? Touha po moci.

čtvrtek 28. 9.                                                                                               NAHORU

 

Jít mezi lidi

"Na schůzku důchodců, zase jen mezi ty staré dědky a babky? Do Univerzity třetího věku? Na co mi to bude? Tak raději sedí doma a kouká na bednu."

Mladá žena v klubu maminek: „Chodím sem až se svojí třetí dcerou. Měla jsem hloupé předsudky. Jen stejné řeči o plínách? A moje děti o společnost stejně nikdy moc nestály. Teď vidím, jak je to tu super.“

Člen Klubu důchodců: „Zdálo se mi, že občasná setkání s dětmi a vnoučaty, nějaká procházka, bohatě stačí. Mezi vrstevníky se tu však cítím dobře jinak…“

středa 27. 9.                                                                                               NAHORU

 

Tři možnosti

Tři poutníci, kamarádi, se v hostinci rozhodují, jak dál. Jeden radí, aby se vrátili, protože je nečeká už nic dobrého. Druhý si myslí, že už zažili i vykonali dost, je načase se mít se dobře. Třetí se s nimi rozloučí.

Za mnoho let přijde do hostince statný stařec. Ošlehaný větrem, hůl jenom na to, aby mohl nést ranec. V hospodě potkává dva vetché staříky. Poznali se až za hodnou chvíli. Vyprávěl jim o dalekých světech a o zážitcích, které si nedovedli představit. Oni se svými příběhy skončili raz dva.

úterý 26. 9.                                                                                               NAHORU

 

Jen někdo dělá

Na stavbě. Nejstarší důchodce Luboš, ani ne padesátník Vojta a nejmladší Jirka.

Luboš přichází do práce první a než se dostaví ostatní, namíchá maltu a začíná na lešení zdít. Vojta chodí přesně a hned jde k míchačce nebo vozí cihly. Jirka to „nestíhá“ a když se zpožděním dorazí, musí si nejdřív zapálit, aby se probral.

O svačině si Luboš sedá na obrácené kolečko, vybere svačinu a termosku s čajem… Vojta s Jirkou chodí do bufetu. Vojta si donese minerálku, Jirka pod montérkami pivo.

„Aspoň někdo dělá“, pochvaluje si mistr.

pondělí 25. 9.                                                                                               NAHORU

 

Rodičovská láska?

Když nám František Kinský na svém nádherném zámku v Kostelci nad Orlicí vyprávěl o dávných časech, připomenul mi, že ani se mnou a mými vrstevníky si rodiče nehráli. Dali nám, co mohli a hotovo.

Maminky byly po ruce pofoukat nějakou bolest, nebo když jsme něco provedli třeba sousedovi. Pro táty jsme byli otravné děti, dobré k pomoci na dvoře, na poli… Někdy obstarali zasloužený výprask. Jak nehumánní, jak nelidské, vykřikují dnešní „ochránci“ a mnozí lidé jim tleskají.

V naší škole nebyl nikdo z rozvedeného manželství. Každý jsme měli spoustu kamarádů.

neděle 24. 9.                                                                                               NAHORU

 

Pachtit se?

Celý život měl vždy nějaký cíl, na který se upínal. Malé cíle svoje, velké většinou někoho jiného. Za těmi se hnal stejně urputně jako za svými. Nikdy si nevšiml, že se tak stal sluhou.

Sloužil straně, po revoluci zaměstnavateli, potom zase straně, spolku a v práci od rána do večera šéfovi… Znovu a znovu se stával cíli posedlým, hnal se dopředu…

Jednou si všiml, že jeho syn žije jinak, že se těší ze života… Že by nebyl posedlý úkoly, cíli, netoužil po kariéře? Čím pak žije? Je vůbec normální, když nespěchá?

sobota 23. 9.                                                                                               NAHORU

 

Staré mravy

Hrabství ve staré Anglii. Vrchní kuchařka dostala šedý zákal, jednou dokonce posypala moučník solí. Panstvo to vzalo s nadhledem, kuchařku to však hrozně mrzelo a trápila se, co bude dál dělat.

Zanedlouho ji zavolal hrabě. Přišla celá roztřesená. Stála u dveří, ani na vybídnutí nešla dál.

„Bety, objednal jsem vás na své náklady na kliniku do Londýna. Spraví vám oči.“

Podlomila se pod ní kolena…

„Milostpane, dovolte mi prosím, abych se ve vaší přítomnosti mohla posadit“. Překvapená a dojatá se sesula na pohovku.

pátek 22. 9.                                                                                               NAHORU

 

Rodičovský úkol

Kdysi na gymplu jsem se díky své povaze rychle se všemi spolužáky skamarádila. Během těch 8 let jsem snad byla u každého doma. Zpočátku jsem si toho nevšimla, protože jsem měla výborné rodiče a se svými sourozenci jsme byli zvyklí na dobré zázemí.

Až někdy před maturitou mi začalo docházet, že ti, se kterými jsem si rozuměla a patřili ve třídě k nejlepším studentů, měli rodiče, kteří mají s našimi hodně společného.

Je mi 24, ale už jsem pochopila, jak bylo důležité, že mne dovedli podpořit – láskou i soucítěním…

čtvrtek 21. 9.                                                                                               NAHORU

 

Co v životě platí

Ondra proplouval životem snadno a lehce. Poskytoval ostatním, co požadovali a oni mu rádi zaplatili.

Jan měl život těžký. Nabízel vědění, které mohlo být užitečné, ale pro námahu s tím spojenou o ně nikdo nestál.

Ondra odcházel ze světa bohatý, jeho rodina zajištěna na mnoho let dopředu.

Když jej už nemocného Jan naposledy navštívil, Ondra mu řekl: „Mnohokrát jsem se ti v duchu i nahlas před zákazníky posmíval. Odpusť mi to, prosím. Měls pravdu. Málokdy jsem dokázal projevit laskavost srdce. A soucit jsem snad nikdy nepocítil…“

středa 20. 9.                                                                                               NAHORU

 

Následky výchovy

Dva padesátníci, spolužáci ze základní školy, oba skončili s vyznamenáním. Dnes jsou v životě každý jinde.

Franta je nezaměstnaný. Potuluje se po městě, když potřebuje na pivo, příležitostně někomu pomůže…

Pepa programuje obráběcí stroje…

Proč ten rozdíl? Frantovi rodiče ve spěchu za kariérou neměli na své dítě čas. Aby mu to nějak vynahradili, dávali mu slušné kapesné a neměl žádné povinnosti.

Pepovi rodiče, také oba zaměstnaní, trávili s ním a jeho dvěma sourozenci každou volnou chvilku. Aby jich bylo co nejvíc, mělo každé z dětí vždy nějaký úkol.

úterý 19. 9.                                                                                               NAHORU

 

Nový zámek

Byl šlechtic, žil na svém, jednom z mnoha českých zámků. Kořeny jeho rodu sahají ke konci středověku. Synové se mu narodili až po válce, na svém zámku už však nebydleli, protože ho mezitím otci zcizili.

Dědeček dožil na místní faře, rodina se odstěhovala do Prahy.

I když Boží mlýny melou velmi pomalu, lupiči, i když nepotrestáni, museli zámek vrátit. Bylo těžké se rozhodnout, zda jej ještě přijmout. Stav, v němž se jako stovky jiných zámků nacházel, byl žalostný.

Dnes tu stojí skvost ke cti rodiny i občanů.

pondělí 18. 9.                                                                                               NAHORU

 

Změna - v čem

Hltal moudrosti, kde se dalo, pořizoval výpisky z knih a pečlivě je třídil. Učil se, jak se chovat v různých situacích, ale jeho život byl stále jen samý neúspěch, v neprospěch sobě i druhým.

Zúčastňoval se seminářů osobního rozvoje, učil se techniky ovládání mysli, však v životě postupoval jen málo.

Až potkal člověka, který mu vysvětlil jeho omyl: „Znalosti jsou důležité, když chceš postavit dům nebo postoupit v kariéře. Ovšem k laskavosti, soucítění, altruismu, bez kterých dnes cesta dál nevede, se dopracuješ pouze změnou vědomí, prožíváním svých pocitů…“

neděle 17. 9.                                                                                               NAHORU

 

Také život

Radiobudík mne vzbudí, v posteli si poslechnu zprávy. Televizi v kuchyni zapínám, když přijdu z koupelny. U snídaně už mám přehled zpráv ze světa.

V práci nám běží rádio, v poledne si odskočím podívat na televizi.

„A kdy máš čas o tom všem přemýšlet a srovnat si to v hlavě?“

Na co? Večer si pustím komentáře, aspoň ze dvou stanic, abych měla srovnání. Většinou se doplňují, nemám starost. Vím, co je správné a nač se případně připravit. Kdy se mám jít očkovat, budu vědět, koho volit,…

sobota 16. 9.                                                                                               NAHORU

 

Vizionář  

Je vizionář. Pravdivost jeho vizí ověřuje skutečný vývoj věcí, některé se naplňují, jiné možná za další roky. Například vize o sledu otec vlasti Karel IV. – učitel národů J. A. Komenský – tatíček Garrigue Masaryk (TGM), která působila do přerušení existence Československa.

Masaryk přispěl k rozkladu Rakousko-Uherska a vizionář tvrdí, že dál už nikdo v lidském rodě slovanském nebude. Nově vznikající nadnárodní říše na čele s Německem a dalšími „vyspělými“ státy se už rozpadne podle zcela jiného schématu, říká.
Myslí si, že dnes by Masaryk usiloval o obrození člověka jako milující bytosti.

pátek 15. 9.                                                                                               NAHORU

 

Osobnost 

Pokřtěna ve velkém vídeňském chrámu, při tom matka byla pradlena a otec pánský kočí. Oba rodiče jsou dnes pochováni na sídle rodiny Zaháňských v polské Zaháni, kam se na sklonku života přestěhovali. Zde několikrát pobývala i ona, její syn tu pracoval jako zahradník.

Ještě poměrně mladá zemřela v chudobě a nemocná.

Uctíváme ji jako první českou ženskou spisovatelku, i když s českým prostředím má možná společné pouze to, že tu v bídě a ústrcích prožila svůj život.

Byli její rodiče hrabě nebo dokonce světoznámý malíř a sestra kněžny z Ratibořic?

čtvrtek 14. 9.                                                                                               NAHORU

 

Opatrovník přírody 

Ochránce přírody. Zná ji a rozumí jí, jako laskavý člověk chápe druhé lidi. S jedním takovým jsme prožili pár hodin. Nepotřebuje kulaté razítko, jen s  veškerou tou „havětí“, která kolem žije, se všemi rostlinami soucítí a s vděčností přírodě slouží.

Nepřivazuje se řetězy ke stromu, aby jej chránil, nevyvěšuje transparenty, nehlásá hesla.

Vypravoval nám: „Tyhle čtyři tůně jsme vytvořili, protože k tomu mokřadu zde patří. Možná tu kdysi byly. Vysázeli jsme lísky, aby děti měly co obírat, a támhle nahrazujeme stoleté osiky, z nichž některé už odcházejí, mladými stromky…“

středa 13. 9.                                                                                               NAHORU

 

Cizinka ve vlasti 

Po válce opustil vlast, protože se mu zdálo, že tu nebude moci žít. A nebyl sám. Málokdo z tehdejších uprchlíků se mohl ještě domů podívat, málokdo se vrátil.

Vnučka, narozená v cizině, se do jeho staré vlasti navrátila. Je Česka jen ze čtvrtiny, ale má pocit, že sem patří: „Dědeček o Olomouci, kde teď bydlím, o lidech, o sousedech vždy velmi pěkně vyprávěl. Lidé tu mají v sobě neuvěřitelné množství pokory, slušnosti, respektu k druhým. Učím se to a jsem ráda, že se tak chovají i ke mně.“

úterý 12. 9.                                                                                               NAHORU

 

Zaprodanci televize 

59 let usedal večer co večer k televizoru, poslední desetiletí s manželkou. Včera mu odešla…

Dnes opět zapíná televizor. Tsunami na druhé straně zeměkoule, atentát kdesi v Evropě… Vstává a jde do vedlejšího pokoje, zprávy už „nedokoukal“.

Noří hlavu do polštáře a pláče, poprvé v životě ho dojalo neštěstí a bolest druhých…

Nazítří volá synovi, aby televizor odvezl.

Později řekl: „Už jsem byl úplně otupělý. Roky jsem ztratil lhostejností, ke které mne vychovala televize. Mrzí mne, že jsme „neprocitli“ společně s manželkou. O mnoho jsme přišli.“

pondělí 11. 9.                                                                                               NAHORU

 

Rozvedená a voják 

Rozvedená matka tří dětí. Léta každému vypravovala, jaký byl její muž hulvát, ožrala a neznaboh. Jak jí ubližoval, chodil za děvkami a do hospody. Většinou každý, kdo nevěděl, že opak je pravdou, jí věřil.

Město v bývalém Prusku, dnešním Polsku. Do konce války nádherný palác, dnes uvnitř bez nábytku, jen zbytky hedvábných tapet, antické sochy s uraženými údy, rozbitými hlavami. Vojáci rudé armády tu demonstrovali zaostalost a vybíjeli zášť vůči fašistům.

Polský průvodce míní, že když se nevzdělanost a nízké pudy prolnou s nenávistí, je duše zcela bezbranná.

neděle 10. 9.                                                                                               NAHORU

 

Rodinný doktor 

Jako dítě, před 70 lety, byla často nemocná. Rodinný lékař znal už její babičku, celou rodinu. Jakoukoli nemoc, každý příznak dokázal zasadit do souvislostí rodinného života.

Chodila za ním se svými problémy ještě dřív, než se projevily jako zdravotní. „Málokdy předepisoval lék. Dodnes si ho pamatuji, jak upíjí kávu nebo ze „své“ skleničky tátovo víno a pozorně poslouchá. Nepotřeboval se vyptávat. Málokdy něco řekl. Občas zašel za někým z rodiny. I mně „domlouval“, když byla máma v menopauze a já „střečkovala“. Dodnes jsem mu vděčná, zachránil náš vztah. Rodinný lékař…“

sobota 9. 9.                                                                                               NAHORU

 

Pěší poutě

Kdesi jsem o pěší pouti četl jako o malé smrti, protože doba odloučení byla většinou delší a bylo možné, že se poutník nevrátí. Člověk, se kterým sedím u kávy, se vrátil. Z pouti do Compostely, dlouhé přes 3 tisíce km.

Odmítal nabídky ke svezení, většinou spal venku, na jídlo si občas vydělal hraním na kytaru. „Setkání s většinou lidí byla podnětná a na většině poutníků, které jsem potkal, byla vidět touha, změnit něco u sebe. Každý si sám tvoří ve svém životě svoji cestu“, říká.

pátek 8. 9.                                                                                               NAHORU

 

Pracující chudoba

Díky exekucím za penále z dluhu u dopravního podniku žije z osmi tisíc měsíčně, které si vydělá v prádelně. Vstává ve čtyři, domů se vrací utahaná po páté hodině. Tramvajenka za 500 korun je pro ni moc velký výdaj, nemůže si zajet ani nakoupit. Na jídlo jí stejně zbývá necelých tisíc korun.

Nemá internet ani potřebný kredit v telefonu a shánět si líp placenou práci je pro ni i proto problém. Někam jezdit nemá čas, musí do práce. Jejím krédem je, že „člověk má být rád, že má kde pracovat…“

čtvrtek 7. 9.                                                                                               NAHORU

 

Výmysl a realita

Jeden můj přítel si někde přečetl, že mozek nerozezná realitu od fikce. A protože byl hodně prchlivý, začal si „vyřizovat účty“ s ostatními potichu, v duchu. S úžasem zjistil, že to funguje. A navíc se nemusí omlouvat. Jeho mysl přijme vždy všechny pocity tak, jak je on pojmenuje. A dobře se s nimi vyrovná.

Po čase začal této schopnosti používat při formování svého života. Mysl horlivě přijímá jím vytvořené představy a ony „se transformují“ v realitu.

Nesrozumitelná báchorka? Prý to funguje.

středa 6. 9.                                                                                               NAHORU

 

Služba druhým

Během léta jsme mohli po celé republice navštěvovat spoustu zajímavých akcí z různých oblastí. Festivaly, setkání, workshopy a jiné. Připravují je většinou lidé v touze udělat něco pro ostatní, přiblížit jim své nádherné vize, udělat život hezčí a lepší.

Občas to ale vypadá, že úroveň akcí přerůstá úroveň návštěvníků a zdá se, že pokud chceme naši kulturu udržet, musíme se všichni změnit.

Jakoby většina lidí nestačila sledovat osvícené myšlenky některých svých spoluobčanů a raději se přizpůsobují plebejskému myšlení a pokleslé úrovni nemravných křiklounů.

úterý 5. 9.                                                                                               NAHORU

 

Jen pro sebe

Byl vychován velice přísně. Jeho dětství poznamenalo úmrtí matky, i když mu neprojevovala zvlášť láskyplnou něhu. Ovšem byla jistotou, protože otec střídal zaměstnání a doma se moc nezdržoval.

Odjakživa nedůvěřoval lidem, po časné smrti matky se jich začal stranit. Jeho okolí překvapilo, když se brzy oženil. Přišli dva synové a vnoučata. Když mu bylo 60, manželka zemřela. Pak už se kromě nejbližších s nikým nestýkal. Uzavřel se do sebe a chodil po doktorech.

Když zemřel, nikdo si toho moc nevšiml. Nepostrádali ho ani nejbližší.

pondělí 4. 9.                                                                                               NAHORU

 

Život s koňmi

Když bylo Luise 18 let, vydala se na pár dní do Německa; zůstala rok a půl. Pracovala u pekaře a majitel i jeho žena, kteří neměli děti, ji měli za vlastní. Za 3 měsíce se naučila mluvit i psát německy. Němčinu ovládá výborně dodnes.

Po operaci druhého kyčelního kloubu si pořídila dvě kobylky a vozík. Jezdila po okolí, vydala se také na vyjížďku kolem hranic, cca 3 tisíce kilometrů. Získala si obdiv a uznání „koňáků“ i ostatních.

Pro svou nemoc musela koně prodat. Dnes chová kozy a vyrábí skvělý sýr.

neděle 3. 9.                                                                                               NAHORU

 

Pozitivní myšlení

Její dcera má přirozený sklon k „pozitivizmu“. „Maminko, ne vadí, že nepojedu na tábor. Najdu si nějakou brigádu a na konci prázdnin budeme moct obě na pár dnů na hory.“

Někdy rozčilovala spolužáky: „Jak to, že tě nerozčiluje, že jsme dostali skoro všichni pětku? Vždyť úča říkala, že nás bude zkoušet z něčeho jiného!“ „Rozčiluje, ale myslíš, že když tu budeme všichni nadávat, že nám to opraví?“

„Mami, ty fakt myslíš, že nebylo lepší se té paní v autobuse omluvit, i když neměla pravdu, než se s ní pohádat?“

sobota 2. 9.                                                                                               NAHORU

 

Šťastná žena

Už z dálky byla něčím nápadná. Chůzí? Oblečením? Ani jedno. Jakoby kolem ní zářila zvláštní aura a když přišla blíž, bylo na její tváři víc než jen milý úsměv.

„Jaký krásný den“, řekla, i když se blížila bouřka. „Jak se máte?“, zeptala se s takovou účastí, že bylo těžko odpovědět, že dobře, když jsem se před chvíli dověděl, že se syn nedostal na školu, kam si tolik přál.

„Představte si, že mu to vyjde na jinou školu. Nebo to zkusí jinam, možná si ani nepřál studovat…“

Dělá si legraci?

pátek 1. 9.                                                                                               NAHORU

 

Dětské myšlení

Moc toužil po kolečkových bruslích. Rodiče mu je však nemohli koupit. Celý rok si představoval, jak je dostane pod stromeček, ale dožil se jenom zklamání.

Když ho maminka našla uplakaného, bylo jí ho líto. Ale poradila mu: co kdyby ses pokusil si na inliny vydělat? Přišlo mu to jako naprostý nesmysl. Jak by si on, 8letý kluk mohl vydělat 2 tisíce?

Jakmile sešel sníh, pustil se do toho. Ušel desítky kilometrů podél cest, sebral každý šroubeček, podložku. Když přinesl do sběrny první 10litrový kanystr, nechtěli věřit, že je plný železa…

čtvrtek 31. 8.                                                                                               NAHORU

 

Udržitelný život

Oba vyrostli ve velkoměstě. Po svatbě koupili uprostřed luk v horách zemědělské stavení. Chovají 300 ovcí, mají dva koně, pár krav a všechnu obživu nejen pro vlastní potřebu si vypěstují sami. Něco prodají na internetu, nakupovat k nim chodí lidé z  okolí.

Do nejbližší vesnice mají z kopce, vysokého skoro 200 m, devět kilometrů. Po boji s úřady jim dovolili učit děti doma. Dnes chodí nejstarší chlapec na průmyslovku.

Při pohledu na čisté louky a upravený statek se přes proklamace „ochránců přírody“ zdá, že život je udržitelný jen lidskou prací.

středa 30. 8.                                                                                               NAHORU

 

Člověk a zvíře

Zvířata podobně jako rostliny byla prý stvořena, aby z nich měl člověk užitek. Kdo měl někdy psa nebo pěstuje jenom kytku na okně, to ví. Každý také víme, jak dokáže trápit člověk člověka.

Jedna, dnes už starší dáma, měla dlouhá léta psa. Když „odcházel“, tak mu slíbila, že si už nikdy žádného dalšího nepořídí. Při tom psy tak miluje, že na ulici vidí vždy dřív zvíře než lidi.

Spousty „domácích mazlíčků“, které lidé tahají o dovolených po světě, ukazuje, že možná máme blíž ke zvířeti než ke druhému člověku.

úterý 29. 8.                                                                                               NAHORU

 

Zase do školy 😠

Končí prázdniny a 13letý chlapec sbírá poslední zážitky. „Škola je nuda. Ale potřebuju dobré známky, abych se dostal na střední. Flákat se, mne nebaví a tak pořád něco dělám.

Kdysi jsem měl rád dějepis. Bydlíme ve staré vodní tvrzi, kterou táta opravuje a pečlivě prohlíží každý kámen, každý střep, který něco připomíná. Mne zajímá, jaké to bylo kdysi. Ten náš zámek je ze 14. století.

Ve škole je dějepis nuda, tak si hledám a čtu sám. Těším se, jak si jednou budu dělat co chci jako táta. Mám toho hodně."

pondělí 28. 8.                                                                                               NAHORU

 

Poslední "štace"

Sama vychovala tři děti, které se rozutekly do světa. Svůj nelehký život ne vždy zcela zvládala. Proto se stalo, že se začaly hlásit různé nemoci, až se bez cizí pomoci neobešla. Nejmladší dcera si ji vzala k sobě, ale to nebylo řešení.

Vzpomíná na svoji babičku, která dožila doma na statku, obklopená dospělými dětmi, vnoučaty i pravnoučaty. Stále u ní někdo byl. Ona byla ve svých 86 letech v cizím bytě sama. Když všichni odešli po svém, úplně sama.

Je vděčná za přijetí v Domově důchodců, kde má nové přátele.

 

neděle 27. 8.                                                                                               NAHORU

 

Jak cestovat

Starší paní na kole, „mašér“ se dvěma psy. Vypřáhl je a šel k potoku, aby se napili. Obdivovali jsme vozík, chválili psy, kteří se s námi kamarádsky vítali.

„Je divné, že se vás nebojí. Ona se k mužům moc nepřibližuje. Vzali jsme ji zbídačenou z útulku, asi nemá s chlapy dobré zkušenosti“.

„Vezeme na tom“, ukazoval na vozík, „40 kg. Máme tam všechno.“ Skutečně, byla tam i pečlivě zabalená kytara.

„Dělala jsem v kravíně. S kravičkami jsem si rozuměla. Lidi vás zradí, pes nikdy“, poučila nás žena.

sobota 26. 8.                                                                                               NAHORU

 

Co je ticho

Chodím po lese od 18, už víc než 30 let. Kdysi jsem běhala jen úseky, kde jsem dlouho nepotkala žádnou zvěř. Dnes už tu vůbec žádná zvěř není, tak běhám.

Kolem mne cyklisté na kolech, dokonce auta. Pamatuji, jak mého bráchu kdysi hajný hnal, když ho chytil s kolem v lese. Dnes vedou lesem cyklostezky.

Už tu není chvilka klidu. A když přece jen nikoho nepotkám, tak určitě někde řinčí motorová pila. Je toho rok od roku víc. Dnešní děti už ani neví, jak „vypadá ticho“.

pátek 25. 8.                                                                                               NAHORU

 

Obyčejní kluci

Mladý kluk. Chodil na fotbal a na diskotéky. Učitelka řekla, že byl bezproblémový a nábožensky vlažný. Babička valné mínění neměla, protože neuměl arabsky ani číst.

Jednou nepodal dívce ruku… Zbytek byl v televizi, v přenosu z Barcelony. Prý ho zblbnul jeho imám.

Dospělý „kluk“ jinde. Toleruje nenávist, ignoruje korupci. Prý jej zblbla televize. Na zbytek si musíme počkat…

čtvrtek 24. 8.                                                                                               NAHORU

 

Zaostalý národ

V šestnácti se odstěhoval s rodiči do Švédska, kde také odmaturoval. Doktorát získal a svoji ženu, francouzku Johanu, poznal v Anglii na univerzitě v Cambridgi. Dostala místo v Los Alamos (první atomové zbraně), oba začali svou kariéru v Americe.

Když se měla podílet na vývoji zbraní, odmítla. On pracoval v nadnárodní společnosti, mohl pokračovat ve své práci v Evropě. Chtěl se vrátit do vlasti. Rodičům však napsal: „Johanka se odmítá přestěhovat do Česka, protože považuje náš národ za zaostalý“.

Umí česky a takový obraz si vytvořila ze zpráv na internetu.

středa 23. 8.                                                                                               NAHORU

 

Milá paní učitelka

Druhá třída, na stupínku vždy upravená, korpulentní starší dáma menší postavy. Laskavý obličej s věčným úsměvem. Těch laskavých slov, co jsme do ní slyšeli. A drobných „rad“ do života: „Jindřišku, když mluvíš s někým starším, vytáhni ruku z kapsy…“, mnohokrát jsem si vzpomněl. Nebo: „když jdeš do dveří, nezapomínej, že máš maminku nebo mne vždy pustit první“.

Jednoho dne nepřišla. Ve škole říkali, že se odstěhovala. U nás doma se přes nebezpečí perzekuce říkalo vždy všechno po pravdě. Dověděl jsem se, že ji vyhodili, protože nám vypravovala o Masarykovi.

úterý 22. 8.                                                                                               NAHORU

 

Zlatník

Vyučil se zlatníkem a než mohl začít řemeslo provozovat, musel narukovat na fronty 1. světové války. Své dovednosti uplatnil až po návratu. Po čase si otevřel obchod na největší ulici velkoměsta.

Přišla druhá světová válka. Doufal, že až skončí, bude moci v klidu pracovat a podnikat.

Změnil se režim a všechno mu ukradli. Jako „vykořisťovatel“ skončil na 7 let v kriminále. Po návratu mohl leda mýt nádobí nebo přikládat do kotle.

Přesto se těšil, že všechno bezpráví skončí a on bude moci začít znovu. Jako mnozí podobně postižení se nedožil…

pondělí 21. 8.                                                                                               NAHORU

 

Minulost a budoucnost

Mí rodiče se narodili za Rakousko-Uherska. Mám kamaráda, který na monarchii nedá dopustit a není sám.

Mnozí moji známí stále častěji vyslovují obavy, že je něco shnilého ve „státě Dánském“, protože to podle nich vypadá, že si nejen neumíme vládnut, ale vykazujeme čím dál míň zdravého rozumu.

Jsou však zejména mladí lidé, kteří nesledují televizi a žijí svobodně. Jako ty nadnárodní monopoly je jim vlastí kterákoli země, kde se jím líbí. Pracují tam, vychovají děti a třeba jdou dál…

Také budoucnost národa?

neděle 20. 8.                                                                                               NAHORU

 

Restituent

Když mu bylo 6 let, odešel s rodiči před zvůlí tehdejšího státu do Kanady. Po padesátce se dozvěděl, že má ve své vlasti zámek, nějaké lesy, pole a snad dokonce továrnu. Když viděl, v jaké stavu to všechno je, ani neuvažoval se vrátit.

Naštěstí se člověk neřídí vždy jenom rozumem. Vrátil se a dnes je zámek v dokonalém stavu, lesy a pole vynášejí na další opravy i údržbu. Všude je vidět, že vlastník se o svůj majetek dovede postarat mnohem lépe než anonymní stát.

sobota 19. 8.                                                                                               NAHORU

 

Dáma a rytíř

 

Dva dospělí kluci a táta s maminkou na výletě ve skalách. Chlapi ve sportovním oblečení, maminka v jednodílných šatech mírně pod kolena, na nohách sandále. Skoro půl metru vysokých kamenný schod zdolali všichni tři hravě, maminka chvíli vrávorala, nakonec nějak prošla. Nikdo jí nepomohl.

Častý výjev na horách. Žena, spíš hezky než prakticky na turistiku oblečená, pár metrů před ní muž s batohem na zádech. Ona se motá po těžkém terénu, avšak jeho nenapadne, aby jí aspoň podal ruku. Nebo je na ni naštvaný?

pátek 18. 8.                                                                                               NAHORU

 

Nenávist a příroda

„Komercionalizace přírody je mi odporná. Nesnáším megalomanské stavby jako je Stezka korunami stromů nebo Stezku v oblacích na Sněžníku. Je to jenom pro lidi, kteří hledají senzace a jim podobné, kteří na tom chtějí vydělat. A přírodu ničí a pustoší.

Nevidí, že jinde mají stejný rozhled nebo pohled do lesa jako z té odporné stavby, která jen hyzdí okolí. Nenávidím takové lidi“

„Myslím, že bys neměla takto mluvit“, říká jí její kamarádka. „Nenávist plodí nenávist. Snaž se to přijmout a nerozčilovat se. Tak ulehčíš přírodě, sobě i ostatním.“

čtvrtek 17. 8.                                                                                               NAHORU

 

Rodina nebo pes

Půl roku po svatbě koupili psíčka. Právě tak do malého bytu po rodičích. Když za tři roky chtěli mít dítě, nějak to nešlo. Později koupili druhého psa. Není někdy jednoduché rozeznat v dění kolem nás příčinu a důsledek.

Řekové ještě před několika lety většinou nechovali žádné zvíře. Na venkově se starali o štěňata. Jakmile odrostla, ztratili zájem. Během krize se objevili a až do dnes v řeckých domácnostech přibývá psů. I z obavy, že se o svoji vzdálenou a možná ani nejbližší rodinu nebudou už moci postarat?

středa 16. 8.                                                                                               NAHORU

 

Čím cestovat

Sezóna, všude plno aut, jen ti, kteří z různých důvodů auto nemají, jezdí autobusy a vlaky. A ani nezávidí čekání před přeplněnými parkovišti nebo pohodlí v klimatizovaném autě.

K nepochopení může dojít, když ten z osobního auta radí tomu z autobusu jak cestovat. Hromadný prostředek mu připadá plný nástrah a nevrlých lidí, se kterými by on nestrávil ani minutu.

Ten z vlaku ví, že opak je pravdou. Dokonce při více hodinovém š čekání na lanovku se lidé k sobě chovají laskavě, navazují kontakty, dokonce známosti.

úterý 15. 8.                                                                                               NAHORU

 

Miminko na cestách

Ze Sněžky vede také docela příkrý chodník „po řetězech“. Ne všichni se musí přidržovat, ale některé kamenné schody jsou tak nepohodlné, že řetězy tvoří dobrou oporu.

Potkali jsme tu muže s  tříkolovým krytým kočárem, žena s dítětem v náručí šla za ním. Obdivuhodný výkon od obou. A na pohled zážitek pro miminko.

Napadlo mne zeptat se vnuka, který to také obdivoval, či si pamatuje… a uvedl jsem místo, kde byl asi ve věku onoho miminka. „Byl jsem tam s rodiči poprvé předloni, před tím určitě ne."

pondělí 14. 8.                                                                                               NAHORU

 

Jóga a vědomí

Jako malí kluci se jí posmívali. Později k ní chodili někteří cvičit, pár z nich na meditace a „setkávání sami se sebou“, jak říkávala.

Dnes tato devadesátiletá dáma svoji jógu stále provozuje a má stovky následovníků. Když viděla, že někdo chce víc, než jen odstranit nějakou drobnou bolest, říkávala: „Jedna věc je slyšet informace, druhá je skutečně vycítit, že jsme součástí přírody. Až potom pochopíš, že poškozováním prostředí poškozuješ sám sebe.“

Zdůrazňovala: „jóga ti pomůže spojit své vědomí s kosmickým, s božským vědomím.“

neděle 13. 8.                                                                                               NAHORU

 

Psí soucítění

Po velkoměstě se potulovala fena a sháněla žrádlo. Pro svých 6 štěňat, se kterými žila na ulici, i pro sebe. Nakonec skončili všichni v útulku, odkud si jedno štěně odnesli mladí manželé do svého domku na okraji města.

Mělo svoji boudičku a jednou, když se ochladilo, mu nová paní koupila deku. Ráno byli oba manželé zaskočeni, když deka visela z mezery pod plotem na ulici a tam na ní leželo jiné štěně. Okamžitě uteklo, ale „úmysl“ jejich psíčka, který znal útrapy ulice, tu byl jasný.

sobota 12. 8.                                                                                               NAHORU

 

Špatný den

Ráno jsem zaspal. Samozřejmě se mi zpříčila vrata na garáži. Kolikrát jsem říkal manželce, aby je nechala opravit.

Kolega mi vypravoval, jak si taková vrata opravil sám. K tomu přišel šéf s nějakým úkolem, o němž vím už týden, ale doufám, že se mi podaří se mu vyhnout. Oba mne naštvali.

Přijedu domů a syn mi už v garáži říká, že mu někdo ukrad kolo, protože byla otevřená. Málem jsem mu dal pár facek, dostal aspoň vynadáno. Aby si pamatoval, že se má o své věci sám starat…

pátek 11. 8.                                                                                               NAHORU

 

Užitečné pocity

Žena v šedesáti o svém muži: „Jsem mu moc vděčná.

Za pocit jistoty, kdy vím, že se o něho mohu opřít. Za ohleduplnost a soucítění, které mi dávají sílu přežít těžké chvíle. Za něhu, jež mi dává chuť žít.

Jsem vděčná za každodenní vyznání „jsi krásná, jsi nejlepší na světě“, kdy cítím, jak jsem důležitá a potřebná. Jsem vděčná za všechny pocity, které patří ke slovu láska.

Těším se na další společná léta, neboť díky němu budu i já ještě lepší a užitečná.“

čtvrtek 10. 8.                                                                                               NAHORU

 

V důchodu

Celý život chodili někam do práce. Kromě nějaké chřipky nebo drobného onemocnění byli vždy zdraví. „Přiměřeně věku“ říkali. Jiřina odešla do důchodu o 4 roky dřív než Karel a začaly se jí hlásit nemoci. Měli malé hospodářství, ale starost o ně zůstávala víc a více na Karlovi.

Když už byli v důchodu oba, přemluvila ho, aby se zbavili králíků, ovcí, přestali chovat prase, které bývalo přilepšením rodinného rozpočtu. Po pár měsících začal mít větší zdravotní potíže i Karel.

Jiřina mu, ze strachu, aby nezůstala sama, zakazovala jakoukoli práci, rostly mezi nimi neshody…

středa 9. 8.                                                                                               NAHORU

 

Nepochopitelné vyléčení 

První trhlinu dostalo jeho racionální myšlení v době, kdy byla podle lékařů na smrt nemocná jeho matka. Doktoři jí dávali nejvíc 3 měsíce života. Dlouho nemohl pochopit, že přežila, když prý měla naprosto zničené plíce.

Ještě silnějším podnětem změny postoje bylo setkání s léčitelem, který mu, aniž ho před tím viděl, popsal, kde bydlí a upozornil na uspořádání bytu a nedostatky, které způsobují jeho soustavné bolesti hlavy.

I on je dnes zdravý…

úterý 8. 8.                                                                                               NAHORU

 

Maminka prodavačka

Od mládí prodávala v obchodě. Po revoluci si otevřeli  s manželem obchod.

Měli 4 děti a chtěli, aby věděly, že mají rodiče a domov. Vzpomíná, jak se vždy v sobotu odpoledne (dopoledne měli ještě otevřeno), sešli všichni v kuchyni. Krájeli, vařili, smažili, pekli, balili a ukládali do mrazničky.

Celý týden pospíchala v poledne domů a než přišly děti ze školy, byl na stole teplý oběd. S večeřemi se střídali s manželem, později, jak dorůstaly, pomáhaly starší děti.

 

pondělí 7. 8.                                                                                               NAHORU

 

Odchod do penze

Už několik let jsou oba v důchodu. Když jim bylo málo přes 60, plánovali, jak si zařídí další život. Uvažovali, zda zůstat bydlet se svojí rodinou nebo si koupit či postavit malý domek. Nakonec vyřešili bydlení tím, že se odstěhovali.

Po zaplacení nájemného se už nemusejí o nic starat. Žijí v příjemném prostředí a všechen čas věnují svým zálibám. Hodně cestují, a když je třeba, zajedou na návštěvu za rodinou. Mají mnoho nových přátel.

neděle 6. 8.                                                                                               NAHORU

 

Náprava narkomana

Ještě když chodil na základní školu, rodiče se rozvedli. Jen po známosti se dostal do učení do nějaké strojírenské fabriky. Všechno skončilo tím, že začal brát drogy. Ještě dostal výuční list, ale do práce už nenastoupil.

Mezi „narkomany“ nepatřil k nejmladším, ale pro svoji mírnou povahu dost vytrpěl. Jednou ho poslali vysomrovat pár drobných za mladou, hezky oblečenou cikánkou. Vídával ji už předtím, teď si ho všimla i ona.

Ráno se trochu umyl a čekal na ni na ulici. Šli kousek spolu.

Dnes bydlí u jejích rodičů a má práci. 

sobota 5. 8.                                                                                               NAHORU

 

Náš politik

Nemá kancelář ani úřední hodiny. Jeho telefonní číslo zná každý a každý mu může zavolat. Přijede ochotně kamkoli, aby zjistil stav, příčiny, případně na místě zjednal nápravu.

Pomáhá starým lidem ve starostech i o základní životní potřeby, s mladými řeší otázky bydlení, zaměstnání, péče o děti. Myslí na všechny.

Než ve sněmovně zvedne ruku, hovoří s desítkami lidí a ptá se na jejich názor. Nikdy nechybí tam, kde se něco děje, kde je ho třeba.

pátek 4. 8.                                                                                               NAHORU

 

Obyčejný den

Ráno za tmy vstát, přetřít si oči a před křížkem na zdi se krátce pomodlit. Podojit krávy, nakrmit prase, nasypat slepicím, pro celou rodinu přichystat snídani. Vzbudit děti a vypravit je do školy.

Mezi tím rozvařit oběd a s mužem, který už opatřil koně a krávy, se vydat na pole. Před polednem rychle domů, aby až přijdou ostatní, bylo jídlo na stole. Krátký odpočinek a znovu na pole, na zahrádku, do sadu… Večer opatřit dobytek, povečeřet, trochu se omýt, pomodlit a spát.

Po věky… Ještě 50. léta 20. století.

čtvrtek 3. 8.                                                                                               NAHORU

 

Péče o babičku

Bylo jim víc než šedesát, když už babička nemohla být sama ve svém domku a museli si ji vzít k sobě. V 70 zjistili, že na péči o ni nestačí. Nejen že i jim ubývalo sil, ale její stav byl stále horší a například hygiena je oba vždy zcela vyčerpala. Děti i vnoučata žijí stovky kilometrů daleko.

Tak z vlastní zkušenosti pocítili, jak se doba změnila. Navíc slyší o případech, jak dobře je o staré lidi v domovech důchodců postaráno, jak se jim personál snaží život zpestřit a zpříjemnit…

středa 2. 8.                                                                                               NAHORU

 

Dobrá rada

Všude spousty turistů a my neměli koho se zeptat, jak se dostaneme v cizím městě na autobusové stanoviště. Náš autobus měl za chvíli odjet.

Na lavičce vedle seděla hezky upravená paní. Za chvíli k ní přišel muž s ruksakem a vysvětloval jí nějaké autobusové spojení.

Napadlo mne se jej zeptat: „Dobrý den, promiňte. Vy víte, kde tu je autobusové nádraží?“.

„Nevím, ale říkali mi, že takhle dolů a doprava. Tak to zkusíme.“

Díky němu jsme autobus stihli.

úterý 1. 8.                                                                                               NAHORU

 

Otec a syn

Spolu s několika dalšími stoupáme do prudkého kopce. Kousek od sebe slyším: „jdi pořádně, nebo tě nakopnu!“.

Autora tohoto otřelého výroku jsem si mohl prohlédnout kousek dál, když trhal za vodítko, protože jeho psík chtěl popoběhnout k  trsu borůvčí na kraji stezky.

Když jsme zanedlouho odpočívali u kiosku s občerstvením, malý chlapec stál zády k ostatním a cosi „pozoroval“ v lese. Odmítl sladkost, co mu matka podávala, jen se z pestré láhve něčeho napil.

U kiosku stál otec s flaškou piva a zase škubal vodítkem.

pondělí 31. 7.                                                                                                  NAHORU

 

Pravidelné návštěvy

Jako každou neděli odpoledne jdou všichni tři navštívit nemocnou babičku. Matka s malým děvčátkem za ní zajdou cestou ze školy na chvíli každý den. Musí si udělat čas, protože babička, i když žije v bytě se svojí dlouholetou dobrou kamarádkou, na ně už vždy čeká.

On pracuje často dlouho do večera, aby je obě uživil a měli vždy na zaplacení všech účtů.

Manželka jej vždy očekává, třeba i pozdě v noci. Táta však zajde vždy nejdřív do pokojíčku za svojí malou dcerkou.

neděle 30. 7.                                                                                                  NAHORU

 

Co zvíře neudělá

Těžko srovnávat člověka se zvířaty. Někdy se ovšem zdá, jakoby zvířata byla na sebe laskavější, než umí lidé.

Dokládá to přátelství psa se lvem, kamarádství medvěda a kotěte, slonice, která zachránila mládě nosorožce. Dojemné jsou příklady, kdy se zvíře stará o mládě jiného zvířete, někdy i jiného druhu. Starostlivost slepice o psí mládě, fenky o malou kočičku či kočky o kachňátko.

Méně inspirativní jsou Baby boxy, Dětské domovy nebo Domovy pro seniory.

sobota 29. 7.                                                                                                  NAHORU

 

Neuvaří, neupečou

Také vám každý den někdo uvaří výborný oběd, jenom vám? A také jste mu za to tak vděční jako já?

Těch, co jen pro nás někdo uvaří dobrý oběd, jsou snad milióny, těch, co jsou vděční možná statisíce. A pak je tu pár tisíc těch, co vědí, že to vůbec není samozřejmé. Je to dnes kouzlo, když fungují staré obyčeje. Vždyť už naše prababičky…

Znám děti, které krmí jejich maminky sladkostmi ze supermarketu. Neuvaří, neupečou, protože je to jejich obětavé maminky nenaučily?

pátek 28. 7.                                                                                                  NAHORU

 

Lék na samotu

V lese jsem se dal do řeči se starcem. Sehnutý nad kárkou řezal a ukládal smrkové větve. Možná proto, že jsem ještě nedávno též chodil po lese, abychom si měli čím zatopit, zastavil jsem se.

Vypravoval mi, jak je sám. Žena mu zemřela v zimě, děti, dokonce pravnuci jsou kdesi ve světě a jemu je smutno. „Celý život jsme byli spolu, pomáhali jsme si. Byla tak hodná…“

Stáli jsme tam nad vozíkem víc než hodinu. Co je lékem na samotu?

čtvrtek 27. 7.                                                                                                  NAHORU

 

Emigranti a maminka

Oba jsou vysokoškoláci. Vystudovali v Oděse. Mladí manželé, kteří se k nám přistěhovali z podobných důvodů, pro které kdysi mí odvážnější kamarádi utíkali z naší republiky.

V politickém systému, ve kterém doma žili, neviděli na Ukrajině budoucnost pro sebe ani pro své děti, které se jim narodily až v Česku.

U nás našli oba práci, přišly děti a kvůli mamince, která v jejich vlasti zůstala nemocná sama, postavili malý domek. Aby měla soukromí jako tam a mohli se o ni starat.

středa 26. 7.                                                                                                  NAHORU

 

Síla představy

Ještě na základní škole sbíral a sušil ovoce ze zahrady svých rodičů a rozesílal je na objednávku po republice. Na střední vařil a prodával marmeládu. Pak nenastoupil na vysokou, ale začal podnikat na internetu.

Zaujal mne svým vyprávěním, je mu dnes přes třicet, jak začíná svůj den. „Co budu dělat, si zapíšu už večer. A každé ráno si během několika minut představím, jak to bude vypadat, když dnes své úkoly splním. Před každým jednáním si přestavuji dobrý výsledek.“

úterý 25. 7.                                                                                                  NAHORU

 

Vděčnost cigánova

Od starého cigána jsem koupil pilu břichatku. Pracoval s ní celý život v lese. Teď byl starý a potřeboval peníze. Zaplatil jsem mu požadovanou částku, avšak protože má alkohol rád, koupil jsem a zanesl mu ještě flašku rumu.

Přivítal mne stroze, kdoví co si myslel. Když jsem z pod kabátu vytáhl láhev, stala se proměna. Vděčnost, která z jeho srdce vytryskla, něha v jeho očích, když ji uviděl, mne téměř spláchly ze schodů.

Obávám se, že takové vděčnosti nejsem schopen.

pondělí 24. 7.                                                                                                  NAHORU

 

Prastarý klášter

Jako dítě obcházel to stavení se strachem. Pastouška vedle chátrajícího kostela, která ještě nespadla. Až na vysoké škole se dověděl, že je to zbytek malého kláštera z 15. století.

Dopátral se pohnuté historie místa, která překvapila nejen sousedy. Začal shánět peníze a pustil se do záchrany. A jak jsou nám bližší lidé i věci, o kterých něco víme, přidali se k obnově i ostatní. Penězi i rukama. A jak klášter rostl, získávali víc a víc naděje, kterou dnes nějak ztrácíme.

neděle 23. 7.                                                                                                  NAHORU

 

Hodný chlapeček

Malý chlapeček na pískovišti vstává od rozestavěného hradu a podává holčičce ruku, aby jí pomohl. Oba sbírají hračky do kyblíčku, děvčátku to jde těžko. Bere ji za ruku, ve druhé kyblíček, a společně odcházejí.

Dobrý den, paní Miluško, přivedl jsem vám Lucinku. Když ji pustíte, půjdeme si zítra zase spolu hrát. Holčička se nepřítomně usmívá a nechává se maminkou odvést do domu.

„Kde jste dnes byli?“, ptá se maminka Vilíka. „Na písku, pomáhal jsem Lucince dělat bábovičky, moc jí to nešlo.“

„Hodný chlapec“, pomyslí si matka, „jako jeho táta“.

sobota 22. 7.                                                                                                  NAHORU

 

Po válce

Vyprávěl mi přítel o svém strýci, který po válce opravoval auta po celých Čechách.

Měl starou dodávku, plnou nářadí a náhradních dílů, dokonce tam měl i stolek se svěrákem. Auto škrtalo spodkem o silnici, jak bylo vždy naložené.

Každý týden vyjížděl na své cesty zejména do pohraničí, odkud byli tenkrát nedávno vyhnáni původní obyvatelé.

Z polozbořených kostelů a domů vozil rozbité kříže a sošky, které jeho kamarád opravoval a on je dával tam, kde bylo potřeba. Mnoha lidem pomohl, udělal radost.

pátek 21. 7.                                                                                                  NAHORU

 

Pouze oběť?

Každý den vstává o hodinu dřív, udělá domácí práce, nachystá dětem snídani a vypraví je do školy. Pak jde do práce.

Protože její invalidní muž má rád oběd v poledne, v sobotu všichni vaří, pečou a zamrazují. Před polednem přijde domů a ve 12 hodin obědvají. Pak opět spěchá do práce.

Odpoledne, než přijdou děti ze školy, je doma, aby je přivítala a mohla s nimi strávit pár hodin. Společně povečeří a ona ještě odchází do práce. Ke spánku je ukládá otec.

Proč to proboha, dělá? „Právě pro toho Boha“, říká skromně. Chápete?

čtvrtek 20. 7.                                                                                                  NAHORU

 

Porozumění ještě dnes?

Byla v 1. třídě, když rodičům vyhnali krávy z chléva, odvedli koně, a protože nechtěli vstoupit do JZD, tátu zavřeli. Ještě po 8 letech ji nechtěli pustit na střední školu. Pomohl tenkrát soused, předseda místní organizace komunistů, napsáním dobrého posudku.

Složitější to měl chlapec, ze silně nábožensky založené rodiny, kterému ke vstupu na vysokou školu pomohl tehdejší Okresní tajemník, naštěstí spolužák jeho matky ze školy.

Máme ještě všichni porozumění alespoň pro své známé?

středa 19. 7.                                                                                                  NAHORU

 

Říkat pravdu?

Narodil se úplně hluchý, ale rodiče mu to zatajili. Absolvoval základní, střední i vysokou školu, aniž kdy slyšel své učitele. „Nedovolili jsme mu, aby se učil znakové řeči. Rozhodli jsme se, že povede normální život a bude se přátelit s normálními dětmi.“

Tento syn Napoleona Hilla, autora amerického bestselleru „Myšlením k bohatství“, pomohl miliónům neslyšících. Na svět přišel s handicapem, který u jiných způsobil, že byli hluchoněmí.

Jinému dítěti prý rodiče neřekli, že má před sebou pár let života. Stal se z něho olympionik.

úterý 18. 7.                                                                                                  NAHORU

 

Cesta ke štěstí

Když dospívala, zemřel jí otec a matka začala pít.

Nejdříve jí pomáhala se svou starší sestrou, která se však vdala, odešla z domu a o matce alkoholičce nechce ani slyšet. Na pomoc zůstala sama. Platí její dluhy, pokuty, vyzvedává ji, na mol opilou, po hospodách.

Přišla o přítele, který se nemohl dívat, jak se "zbytečně" obětuje. Sestra, kamarádka i psychologové radí, ať matku nechá tak. Ať pozná…

Ta mladá dáma na to říká: „Dnes všichni řeší své problémy tím, že od nich utečou. A vidím, že stejně nejsou šťastní…“

pondělí 17. 7.                                                                                              NAHORU

 

Starý varhaník

Varhany patří ke kostelu, lhostejno zda katolickému nebo protestantskému. A ke mši je třeba varhaník.

Znám muže, který více než 70 let, týden co týden, neděli co neděli, usedá v kostele k varhanám, aby doprovázel mši svatou. Když se nedávno posadil k již také stařičkému harmoniu, nemohl „ušlápnout“ pedály. Trápil se, že je tak starý a na hraní nebude stačit. O to větší radost měl, když mu dcera zařídila opravu a všechno jde opět jak po másle.

Většinou málo stačí ke štěstí.

neděle 16. 7.                                                                                               NAHORU

 

Slepý houslista

Každé ráno se polibkem rozloučil se svojí ženou, pohladil obě jejich děti a podpíraje se o berle vyšel na své místo na ulici. Hrál lidem na housle. Utržený groš sotva stačil na skrovnou obživu. Zbytek musela obstarat žena.

Vyprávěl mi to můj již zesnulý strýc a dodával: „Jednou mi vypravoval, jak je rád, že se lidem jeho hraní líbí a třeba si i zajdou, aby ho mohli slyšet. A i když bývá strašně unavený, má čas prožít vždy pěkný večer s rodinou.“

sobota 15. 7.                                                                                                NAHORU

 

Jsme jedné krve

Vyprávěl mi známý ornitolog, jak orel učí létat své mládě. Někdy si vymýšlí, avšak mně se příběh líbil.

„Jednoho dne orlí matka uzná, že by mládě už mohlo létat. Vynese je v zobáku hodně vysoko a pak je pustí. Matka příroda a schopnost napodobování udělají své a mládě letí. Když orlí matka vidí, že mu to nejde nebo je už unavené, slétne pod něj, roztáhne křídla, aby mohlo usednout. Snese je na zem.“

Lidské matky se chovají stejně. Jak řekl medvěd Balú malému Mauglímu: „jsme jedné krve, ty i já“…

pátek 14. 7.                                                                                                  NAHORU

 

Pomoc rodiny

Vážně nemocná maminka kdesi napsala, jak jí pomáhá rodina.

„Už vím, že k mojí nemoci patří deprese a blbé myšlenky. Vyrobila jsem si pro to přípravek, ale někdy jej zapomenu používat. Pak mne jemně pobídne můj muž nebo děti. Třeba abych s nimi hrála fotbal. Proti sedícímu brankáři, nic jiného nesvedu, se uhraje hodně gólů.

Nebo jsem dostala od dcery Sandry ‚zakouzlené ořechy‘. Zakouzlila je, aby mi říkaly, že zvládnu chodit bez opory, že mi to půjde lépe…

Díky mé nemoci jsme si doma vytvořili říši, ve které se učíme lásce.“

čtvrtek 13. 7.                                                                                              NAHORU

 

Plnění snů

Jedna opravdu stará paní, hodně starší než já, mi při povídání u kávy řekla: „I teď, když si splním jeden sen, už mám další. Již dávno jsem si uvědomila, že jako dítě jsem se na prázdniny těšila mnohem víc, než jsem si je pak užila.

Cesta k cíli je mnohem zajímavější než jeho dosažení. A tak se raduji a těším z toho, co dělám na cestě za svým snem.“

Proto se říká, že mít se na co těšit znamená štěstí?

středa 12. 7.                                                                                                NAHORU

 

"Tvůrce" úsměvů

Řidič autobusu nás při nástupu přivítal tak hezky, že jsme ke svému sedadlu odcházeli s úsměvem.

Sledoval jsem další cestující. Na zastávce ještě většinou zasmušilí, jak se běžně tváříme, při vstupu do autobusu pak úsměv na rtech. Řidič s každým prohodil pár slov: „Jak, babi, dopadlo to dobře?“, „Tak co, slečno, dneska samé jedničky!“…

Lidé, i pokud nastoupili do autobusu zachmuřeni, pokračovali od řidiče s úsměvem. Ti, kteří jej zřejmě znali, usmívali se už venku na zastávce.

Kdybychom uměli každý takto druhým zkrášlovat den…

úterý 11. 7.                                                                                                  NAHORU

 

Mentálně postižený kamarád

Tuhle jsem si vzpomněl, jak se vzdělávání mentálně postižených dětí řešilo v polovině minulého století.

Byly přijímány, jako přijímáme sluneční svit nebo střídání dne a noci. Buď do školy nechodily vůbec, nebo se naučily tolik, kolik zvládly… Třeba o mém spolužákovi vzkázal ředitel vyššího stupně řediteli Národní školy, že nic neumí. Dostal odpověď, že má chvilky, kdy si něco vzpomene. „Kdo má čekat, až mu taková chvilka přijde?“

Nevím, zda to nebylo vlídnější, než všechny dnešní speciální… zařízení. I pro nás, děti bez postižení. Díky toleranci vedení učiliště se spolužák vyučil jako dělník na dráze, kde do důchodu pracoval.

pondělí 10. 7.                                                                                            NAHORU

 

Babička macecha?

Mnoho slov bylo řečeno o tom, jak se máme chovat, pomáhat, soucítit… Pak potkám starší ženu, která nese na rukou malé dítě, další dvě se jí drží za sukni.

„Dcera se zetěm zahynuli v jedné vteřině na dálnici kdesi v Srbsku. Děti mají jen mne. Dokážu je vychovat, nejsem tak stará, i když trochu nemocná. Největší obavu mám, aby mi je nevzala sociálka. Krouží kolem mne jak supi. Nemají slitování…“

Ta paní možná neví, že lidé nejsou zlí.

neděle 9. 7.                                                                                                  NAHORU

 

Láskyplná maminka

Když se Alenka narodila, ukázalo se, že postižení, které doktoři předpovídali, je ve skutečnosti zásadní. Otec to nezvládl a odešel, už nikdy se nevrátil.

Dnes je Alence 10 let. Když ji matka doslova vytáhne z auta, udrží se na nohách snad minutu a padá. Místo slov vydává skřeky a někdy bývá i agresivní a snaží se matku tlouct pěstičkami.

Maminka nechodí do práce, stará se o svoji dceru bez asistence, sama. Je s ní ráda. Kdybych nebyl věřící, možná bych pokládal tuto oběť za zbytečnou.

sobota 8. 7.                                                                                                 NAHORU

 

Péče o staré lidi

Ještě před několika lety prý bylo v celém Řecku v „Domovech důchodců“ pouze kolem stovky starých lidí. Ovšem poslat rodiče do neznámého prostředí, mezi cizí lidi, i když se servisem, který jim doma nezajistíme, není jednoduché.

Při tom všichni, kdo jsme nechali své staré rodiče, když mají k 90 letům nebo víc, dožít doma, víme, jak je to náročné. Co to obnáší, vědí naši přátelé, kteří se starají o 95letou maminku. Nakrmit,  umýt, na záchod... Z domu se mohou vzdálit nejvíc na 3 hodiny, o dovolené si mohou nechat zdát…

pátek 7. 7.                                                                                                  NAHORU

 

Čas na své děti

Mám kamaráda, je o 35 let mladší. Někdy není celý den doma. Dělá víc než 10 hodin denně a jen těžko vycházejí. Někdy přichází domů, kluci už spí. Vždy však za nimi zajde, někdy na něj čekají.

Zeptá se: „Co je nového? Co jste dnes dělali? Máte nějaký problém? Zůstanu třeba zítra doma…“ I jeho žena s nimi hovoří, jak je to možné.

Oba věnují svým dětem pozornost, kterou potřebují. Udělají si čas na své děti.

čtvrtek 6. 7.                                                                                                  NAHORU

 

Očekávejte zázrak

Jeden známý začínal jako balič dárků v supermarketu. Někde se dočetl, že když něco chce, musí udělat cosi navíc. Vyhledával a přikládal tedy k dárkům nějakou hezkou větu.

Jednou to bylo „Očekávejte zázrak!“ Oslovila manžele, kteří se, jako ostatní, potýkali s nesnázemi. A ženu napadlo: „Co kdybychom nemysleli na problém, který nás trápí a očekávali zázrak?“

‚Myslíš něco kouzelného?‘, ptal se manžel.

„Nevím, třeba nás něco napadne, počkejme, co se stane.“ Později oba baliči poděkovali. 

Kdo dokáže očekávat zázrak, tvrdí, že se zázraky dějí. Jistěže se to nestalo u nás 🙂 .

středa 5. 7.                                                                                                                NAHORU

 

Pomoc rodičů

Stará paní vyprávěla o svém dětství. Když jí bylo 7 let, vrátil se otec z nemocnice jako invalida. Matka, aby je všechny tři uživila, pracovala 14 hodin denně. Takže se musela o všechno starat ona.

„Maminka mi trpělivě vysvětlovala, jak mám uvařit bramboračku nebo upéct kuře. Vždy přidávala kouzelnou větu: ‚zlatíčko, ty to zvládneš‘“.

Stará paní nakonec řekla: „matka věděla, že to zvládnu a její slova mne provázejí dosud: ‚ty to dokážeš.‘  Její důvěra mi pomáhala celý život.“

úterý 4. 7.                                                                                                                NAHORU

 

Zázrak zpěvem

Když člověk musí do Domova důchodců, paleta života bledne. Některé věci už nemůže, mnohdy ani nechce. Osobní statečnost nebo ochotný personál nedokáže moc změnit.

Jeden mladý pan učitel chodí už léta, každých 14 dní, za babičkami a dědečky a hraje písničky, o které si řeknou. Často sebou přivede i některého ze svých žáčků. Učitel se žáky hraje a všichni dohromady zpívají. Staří lidé se otevírají, začnou více rozprávět, získávají opět chuť žít.

pondělí 3. 7. 2017                                                                                                   NAHORU

 

Účinná pomoc

Malé děvčátko začalo právě po rozvodu rodičů navštěvovat školu. Tatínek „vyváděl“ a komplikoval své bývalé ženě i dítěti život jak mohl.

Nebylo to jednoduché ani pro paní učitelku, která holčičce tenkrát poradila: „Zkus se za tatínka modlit. Aby byl na Tebe i na maminku zase hodný a neubližoval vám“.

Letos, už mladá slečna, skončila školu. S maminkou se obě loučily s paní učitelkou vroucím objetím. Táta oběma pomáhá, s dívenkou jezdil letos na přijímačky na střední školu…

neděle 2. 7. 2017                                                                                                    NAHORU

Seznam glos  

 

Chuť do života

Láska a přijetí

Životní proměna

Láska a trest

Společný stůl

Hanzelka a Zikmund

Říci ne

Me kardiá

Denní plán

Nevěřte jim

Jak prodloužit život

Radostně žít

Proč ubližujeme

Duchovní rozvoj

Nemocný stařec

Řešení pro život

Umění žít

Vize radosti

Svoboda ve stáří

Podpora ve stáří

Betonová hranice

Jak žít

Koncertní osvěžení

Nezbláznit se

Touha a čin

Hra na život

Planá naděje

Vysvědčení

Polské zboží

Poraněná srnka

Přednost stáří

Zázračná planeta

Obdivuhodní přátelé

Zvláštní svět

Do kostela?

Náš strach

Hudba a bytí

Kdo to tu řídí

Životní pouť

Vize s láskou

Naše naděje

Nezbytný úděl

Nešťastní lidé

Zůstat doma

Jak vypadá Bůh?

Čtyřletá na cyklotúře

Vědecký výzkum

Politici a Kreml

Zatracovaná média

Počasí o Vánocích

Ví, co chce

Svět je lepší

Manipulace strachem

Osobitost a smělost

Ceremonie

Léky a léčba

Oslava Adventu

Práce a život

Chování a nepohoda

Generační problém

Alternativa léčby

Jak zmoudřet

Lumpárna - poctivost

Náhoda ve skalách

Jak prospět

Léčivá moc rituálu

Účinná léčba

Nemocí přibývalo

Pravda a shoda

Projev slabošství

Dostaneme slevu

Co stále platí

Vzdělávání seniorů

Povzdech sběratele

Maminka a škola

Plody nenávisti

K čemu vychovávat

Šlechetný Čech

Každý jsme jiný

Recept na neštěstí

Recept na krásu

Jsme orli

Mamánek

"Akademická" rozprava

Stáří a nemoc

Vděk

Zkusit to

Hluchá zpěvačka

Dnešní rodina

Dané slovo

Trestuhodná roztržitost

Odvážná babička

Začít podnikat

Babiččina škola

Dětský altruismus

Volba, jak žít

Volič

Volby

Politik

Samota poznávání

Příčiny nemocí

Stará a útočná

Změna tempa

Stáří jako balkón

Rozum a srdce

Příběh "toaleťáku"

Rozdíl nejen vzdělání

Hojnost a  rodina

Přehnaná péče

Práce a poděkování

Stařecká paměť

Ušlechtilý kníže

Jít mezi lidi

Tři možnosti

Jen někdo dělá

Rodičovská láska

Pachtit se?

Staré mravy

Rodičovský úkol

Co v životě platí

Následky výchovy

Nový zámek

Změna - v čem

Také život 

Vizionář

Osobnost

Opatrovník přírody

Cizinka ve vlasti

Zaprodanci televize

Rozvedená a voják

Rodinný doktor

Pěší poutě

Pracující chudoba

Výmysl a realita

Služba druhým

Jen pro sebe

Život s koňmi

Pozitivní myšlení

Šťastná žena

Dětské myšlení

Udržitelný život

Člověk a zvíře

Zase do školy

Poslední "štace"

Jak cestovat

Co je ticho

Obyčejní kluci

Zaostalý národ

Milá paní učitelka

Zlatník

Minulost a budoucnost

Restituent

Dáma a rytíř

Nenávist a příroda

Rodina nebo pes

Čím cestovat

Miminko na cestách

Jóga a vědomí

Psí soucítění

Špatný den

Užitečné pocity

V důchodu

Nepochopitelné vyléčení 

Maminka prodavačka

Odchod do penze

Náprava narkomana

Náš politik

Obyčejný den

Péče o babičku

Dobrá rada

Otec a syn

Pravidelné návštěvy

Co zvíře neudělá

Neuvaří, neupečou

Lék na samotu

Emigranti a maminka

Síla představy

Vděčnost cigánova

Prastarý klášter

Hodný chlapeček

Po válce

Pouze oběť?

Porozumění pro druhé?

Říkat pravdu?

Cesta ke štěstí

Starý varhaník

Slepý houslista

Jsme jedné krve

Pomoc rodiny

Plnění snů

"Tvůrce" úsměvů

Mentálně postižený kamarád

Babička macecha?

Láskyplná maminka

Péče o staré lidi

Čas na své děti

Očekávejte zázrak

Pomoc rodičů

Zázrak zpěvem

Účinná pomoc