Samochvála a Kunětická hora (68)

Určitě neuškodí trochu se pochválit. Všimli jsme si, hlavně při našich cestách, že se nám daří. Žádné problémy, nemilá překvapení nebo dokonce nehody. A hledali jsme, co se změnilo, protože vždy tomu tak nebylo. Vzpomněli jsme si na našeho kamaráda, o kterém jsme vám již psali a který na otázku, jak to, že se ať se děje co se děje, vždy jen usmívá a nerozčílí se, řekl: „Všiml jsem si, že když prší, prší stejně, ať mám dobrou náladu nebo se mračím, a když se mračím, mám ještě horší náladu a někdy jsem z toho nemocný.“

Lidé kolem nás nadávají na koronavirus, zlobí se na politiky, rozčiluje je soused… Říká se, že rozčilovat se, znamená ničit si zdraví pro hloupost jiných. Proto jsme si řekli, že budeme brát život, jak přichází. A když jsme už něco zpackali, přiznáme si chybu. Nebudeme obviňovat druhé, nebudeme nadávat ani sami sobě.

Náš život se zklidnil. Dobré i zlé plyne kolem nás a my se radujeme. Když není něco úplně nejlepší, život jde stejně dál a zanedlouho je opět dobře. Chce to trénink, avšak náš život je snadnější.

S tím jsme byli také na posledním výletu na Kunětické hoře. Nakonec jsme chtěli navštívit Muzeum perníku, které je poblíž, avšak brána do „Království perníku“ byla zavřená. Nechali jsme si kvůli tomu ujet autobus, šli kus pěšky a teď zavřeno… Ani nás nenapadalo říct škaredé slovo nebo nadávat. Bylo tam nějaké telefonní číslo a dověděli jsme se, že mají otevřeno nepravidelně a je dobře si předem zavolat nebo objednat na internetu. Pak dostaneme i dárek a certifikát o absolvování prohlídky. Zajedeme tam příště.

Kunětická hora mi vždy přišla v rovině kolem Pardubic a Hradce uměle vtvořená. Kopeček, který tam nepatří. Při tom to je obdivuhodné dílo Stvořitele. Asi aby krajina nebyla tak fádní. Vydali jsme se nahoru.

Od autobusu je to pěšky do kopce k hradu něco přes kilometr. Když jsme vystoupili, padly nám do očí nejdřív nápisy na protější straně „Nekrmte zvířata“. A žádné zvíře jsme neviděli. Až po několika krocích na opačné straně chodníku mezi ohradami jsme zahlédli pár koz a z druhého konce přicházel zvědavý osel. Po pár krocích jsme objevili zajímavý nápad na krmení zvířat. Aby jim lidé i když v dobré víře neubližovali nevhodnými pamlsky, jsou tam umístěny zásobníky jako na bonbony, kde je možno za 5, 10 nebo 20 korun možno zakoupit pro zvířata hrst granulí.

My jsme se tedy vydali nahoru. Kousek pod hradem jsme přišli snad k největší studni, kterou jsme v životě viděli. V průměru dobré 3 metry. A pak již následoval poslední úsek cesty do docela příkrého kopečka ke vstupní bráně do hradu. Rozlehlé hradní nádvoří nás svojí velikostí překvapilo.

Ve 20. letech minulého století řídil rekonstrukci hradu a dal mu současnou podobu Dušan Jurkovič, autor spousty architektonických skvostů v Novém Městě nad Metují, na Pustevnách nebo v Luhačovicích. Dnes je zde moderní expozice o jeho životě a díle nazvaná „Dušan Jurkovič, básník dřeva“. Na prohlídku jsme nešli, abychom měli důvod se tam někdy vrátit. Zato jsme si dali kávu a pak se vraceli dolů. Lidí tam moc nebylo, na prohlídku se nedala dohromady ani desítka.

Po cestě zpět dolů od hradu jsme se ještě rozhlíželi po kraji. Ta obrovská rovina je pro nás, zvyklé celý život na hory (v Beskydech, kde jsem se narodil, v Tatrách, kde jsme bydleli víc než 20 let nebo pod Broumovskými a teď naposled pod Polickými stěnami), ta rovina je pro nás jako z neskutečného světa. Má však svůj půvab.

pátek 9. července 2021
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *