Dědičné zatížení

V jednom fejetonu známého spisovatele jsem si přečetl: „…v každé populaci se skrývá určité množství jedinců, kteří touží po lidské krvi“. V kontextu obsahu má na mysli ty, co střílejí ve školách a supermarketech, auty s trhavinou najíždějí mezi lidi na náměstích nebo autobusových zastávkách. Podle autora to jsou lidé prostě k takovým zvěrstvům předurčení.

Jistě to je blábol a nemá smysl rozebírat, proč někdo mluví o zlu, kterému se nedá vyhnout. Zvířata, která jen tak napadají člověka, lidé, kteří jen tak vraždí, ale i rodiče, kteří nezvládají východu svých dětí nebo učitelé, jimž jejich třída přerostla přes hlavu. Svět je zlý a zkažený a všude čeká nebezpečí.

Dnes je moderní hovořit o genetice a svalovat vinu za patologické jednání na dědičné zatížení. Nevím, kdo to vymyslel, zcela jistě to však nahrává těm, kdo omlouvají chování osudem nebo důsledkem špatných náhod. Neuvědomují si, že jsou sami nesvobodní, protože za sebe mohou být zodpovědní jenom potud, pokud jim to dovolí jejich geny a nemilosrdný osud.

Je smutné, když rodiče, škola, prostředí odmalička budují v dětech sklony k násilí, někdy až chronické nenávisti, už malým dětem brání v přirozeném vývoji tím, že jim dávají do rukou neživé hračky, které od mala otupují jejich mysl. Někteří lidé nepoznali od narození lásku, teplo láskyplného objetí.

Na jedné straně toho víme o člověku, jeho vývoji, psychice stále víc, na druhé straně sami se sebou zacházíme stále hůř. Nevěříme, že máme duši a k člověku přistupujeme jako k robotu, kde jednotlivé senzory ovládá cosi, čemu nerozumíme, protože to je příliš složité. A místo abychom to zjednodušili, neustálým rozebíráním a hloubáním to ještě víc komplikujeme.

Je hloupé se vymlouvat na dědičnost, na vůdce, na špatnou společnost. Správně vést děti dnes může každý rodič, slušně se chovat a dodržovat přírodní zákony může každý člověk. Tak kde je potom chyba?

pondělí 4. listopadu 2019

NAHORU

Proč nechce jít nikdo na zedníka?

Že se ve světě něco děje, je zřejmé. Jedním z důkazů je skutečnost, že nám chybí rukodělné profese. Nejsou zedníci, instalatéři, opraváři, kominíci, zámečníci, a pokud existuje ještě někde možnost se v těchto oborech vyučit, není zájem. Na stavbách u nás pracují cikáni a Ukrajinci. Ti první zcela, ti druzí tak nějak – nevyučení.

Jako pro výsměch jsou na vysokých školách otevírány studijní obory s názvy, pod kterými si těžko něco představit a už vůbec nepředstavitelné je uplatnění jejich absolventů.   Lidsko právní klinika,  Právní klinika ombudsmanské praxe, Prevence rizikové virtuální komunikace, Katedra přírodních věd v kinantropologii (zabývající se různými formami lidského pohybu). A zájemců je plno.

Hovoří se o nespokojenosti, frustraci, depresích, blbé náladě. Nesouvisí to nějak?

Možná nemám pravdu, avšak podobně, jak u všech lidí fungují třeba ledviny a to, že je každý zdravý člověk má, má každý v  osobní rovině potřeby, které potřebuje uspokojit, aby byl šťastný. U mnoha autorů jsem četl, že sem patří potřeba tvořit a pak sledovat výsledek svého tvoření. Nejlépe se svými nejbližšími, ale i s úplně cizími lidmi.

Pokud je to pravda, pak výše uvedený příklad nezájmu o řemeslo a přemíry zájmu o „nic nedělání“ je diagnóza. Co tvoří zedník, pekař, zámečník je zřejmé. A lze se právem domnívat, že jejich radost ze života bude jiná než u doktora rizikové virtuální komunikace nebo kinantropologa.

Jestliže dnešní děti dávají přednost bezduchým, nic neříkajícím profesím, někde jsme udělali chybu. Nesprávnou výchovou jsme potlačili jejich touhu po tvoření k nule. Jen se chvíli dívejte na toho kluka s chytrým telefonem.

Skutečně dětem tak škodíme, když jim dáváme do ruky místo přirozených hraček výmysly umělé inteligence? Nebo když je zahlcujeme informacemi, místo abychom jim nabízeli možnosti vnímat krásu?

středa 23. října 2019

NAHORU

Prostředí a lidé

Chcete vědět, jaký je rozdíl mezi Prahou a Hradcem? Projděte se kousek kolem Vltavy někde od Štěchovic po Slapy a kolem Orlice pod Týništěm. Je až zarážející, jak se prostředí otiskuje v životech lidí. Nebo lidské životy v prostředí? V každém případě oboje úzce souvisí a my hledáme příčiny našich úspěchů nebo našich problémů kdesi ve vidinách a řečech, v jednání a nedostatku vůle nebo v talentech a touhách. A vypadá to, že stačí něco změnit.

Je tu možná jedna svízel. Tam, kde do krajiny brutálně zasáhl člověk ve své touze po zisku. Takže prostředí kolem Vltavy ještě ve 30. letech minulého století bylo jiné než dnes a možná i lidé tu byli jiní, žili jinak. Chce se říct, že spokojeněji, ale k tomu by bylo třeba provést srovnání. Určitě se však žije lépe tam, kde nebyli násilím vystěhovaní lidé, kde nemusely zahynout tisíce, milióny živých tvorů, i když třeba „jen“ hmyzu nebo zvířat, kde stvořený prostor není poznamenán lidskou chtivostí.

Nemyslím, že svoboda člověka je dotčena prostředím tak, že ho prostředí determinuje. Každému vyhovuje něco jiného. Když však má člověk problém, je dobré uvažovat o přestěhování. Protože rozdíl mezi Pražáky a Hradečáky není jen v genech. Je i v tom, že kolem Hradce plyne řeka ještě dnes nádhernými nivami a loudá se meandry, které vytvářela po tisíciletí. Vltava také protéká většinou korytem, hloubeným po dlouhé časy, avšak už nikdy nedokáže, aby se její hladina dotkla Země. Nešťastná Vltava a nádherná Orlice.

A co lidé?

PS: Během týdne jsme ve dvou dnech prošli kolem obou řek. Výše uvedené jsou pouze pocity. Není však důležitější to, co cítím než to, co se dočtu na informačních tabulích naučných stezek? Vyberte sami, které video je od Vltavy a které od Orlice.

středa 3. července 2019

NAHORU

Pozoruji moře a rozhlížím se po pláži

Hladinu moře dnes tvoří líně se pohybující cosi, co se ani nedá nazvat vlnami. Jen takové hladké, pomalé proudění, co ani není prouděním. Klidné a mírné klesání a zvedání mořské hladiny v rytmu, který udává příroda. Do toho „motýlci“, jak jim říká Lidunka, vlnky, světélkující na hladině odrazem slunečních paprsků. Vzduch i moře příjemně teplé, lehký vánek sladké pocity umocňuje.

Sedím na pláži, dívám se po lidech a přemýšlím. Teď tu kolem mne už asi po třetí běží ne už nejmladší dáma s nějakým přístrojem v ruce a sluchátky v uších. Perfektní práce nohou, přesně tak, jak ji to někdo naučil, avšak nahrbená, napnutá vynaloženým úsilím dohnat své zdraví. Rád bych jí řekl, že to k ničemu není, když se neuvolní. Ovšem dobrou radu dá ti každý přítel.

S kýmkoli se dohovořím, ať je to Řek, Polák, Slovinec, Rus, slyším, že všichni řešíme jeden problém. Jak být zdravý. U těch mladých je to spíš móda, chodit do fitka, běhat, cvičit. Když je někomu 60, už ví, že má co řešit.

Většinou máme zkušenost, že nám hned tak někdo nepomůže. Vlastně nám s naším zdravotním problémem dosud nikdo trvale nepomohl. Doktor utiší bolest, léčitel odstraní nějaký příznak. Tak docházím k tomu, k čemu dojde každý, pokud dřív nezemře: že pomoct si může jen každý sám. A také, že dobré rady nejsou k ničemu.

Tak tu sedím na pláži, dívám se na lidi kolem a přemýšlím o naději. Naději, že onu moudrost, co mám pro své zdraví dělat, najdu. Včas se naučím slyšet a rozumět hlasu svého těla, své duše a pochopím význam lásky.

Teď se tu dívám na dva, podle pomalých a opatrných pohybů opravdu staré lidi. Nemají slunečník ani lehátko, jen na písku položené barevné prostěradlo. On se nekoupe. Vejde po pás do vody, namočí se a zase jde ven. Babička tam opatrně vklouzne, chvíli si zaplave, houpe se na vlnách. Vždy jí podá ruku a do vody doprovodí, počká, až se vycachtá a pak s ní jde zpátky. Ona ho odměňuje pohledy jak šestnáctiletá holka. Není to názorná kapitola návodu, jak se vyléčit a jak zdravý být?

středa 3. července 2019

NAHORU

Varování

Dávejte si pozor na „nechce se mi“!

Věta z moudré knihy: „Neodkládej žádný krok, který by tobě nebo někomu jinému přinesl radost“. Kdysi mi někdo říkal, že hřích je, když neuděláme, co nás napadne, že bychom měli udělat. Ať už pro dobro svoje nebo druhých.

Když jsme se před dvěma týdny chystali na jarní pěší putování, nešli bychom, kdybychom nezačali před čtyřmi lety. Do Řecka bychom už teď také nezačali jezdit. Měli jsme štěstí, že jsme začli v roce 2006, kdy nás to napadlo a tu touhu jsme pocítili. Kolik radosti, krásných setkání, milých úsměvů a vzájemných obdarování ty roky přinesly nám a mnoha lidem okolo.

Když mi bylo asi 30 let, bydlel jsem na Slovensku mezi Vysokými a Nízkými Tatrami. Někdo z mých známých přišel s nápadem, zajít na Kriváň, podívat se na východ slunce. Myslím, že mi už bylo skoro 40, než jsme se tam s kamarády vypravili.

S jedním z nich se stýkáme pořád a když jsme začli jezdit na delší pobyty do Řecka, rozhodl se tenkrát pro dlouhodobé pobyty ve Slovinských Alpách. Jeden rok to odložil, druhý rok to odložil a dnes už má strach, že by výstup ani na Karavanky, nejnižší z celého pohoří, nezvládl. Už nikam nepojede. Když na to přijde řeč, má samé objektivní a pochopitelné důvody…

Jiný kamarád z tehdejší party utrácí svůj důchod a všechny peníze, co se mu ještě podaří vydělat, cestováním po Americe. Půjčí si auto anebo kolo a jede neznámou zemí. Vzpomínám si, jak začal. Bylo to po našem prvním návratu z půlročního pobytu v Řecku. Navštívili jsme tenkrát společně přednášku mladého cestovatele, který s manželkou projel na kole obě Ameriky. Kamarád se rozhodl ještě ten večer po přednášce a na jaře jsme my jeli do Řecka a on s pár dolary v kapse do Ameriky.

Až se na podzim vrátíme z Řecka, jedeme do Alp. Těšíme se na skutečné velehory i když je zdoláme možná nejvíc lanovkami. Avšak splníme si svůj sen.

A tak jsme vděční sami sobě, že jsme našli odhodlání a sílu většinou vždy udělat, co jsme pokládali pro sebe za dobré a nikomu jsme tím neubližovali.

Dnes víme, že ve 30 lze cokoli odložit. Už v 60 je však třeba si dávat pozor, protože se může stát, že později nenajdete sílu ani odvahu své sny si splnit..

úterý 4. června 2019

NAHORU

Umění rozhodoru

Dovednost, kterou nemá každý: umět sdělit, nač nebo co si myslí a vyslechnout názor druhého. Kdo nedovede „debatovat“, těžko shání práci, obtížně si vybírá správného partnera, nedokáže vychovat děti, častěji se trápí nevlídnými pocity a jeho život je celkově v mnohém ochuzen. Jen pozor! Rozhovor není stav, kdy jeden žvaní, až z toho druhého bolí hlava. Ani když jeden dává najevo, že ho řeči druhého nezajímají.

Kdo se nenaučil hovořit s druhými, měl by to dohnat nejpozději při odchodu do důchodu. Asi mnohem dřív totiž zjistí, že pokud muž se svojí ženou nebo žena s mužem nehovoří, nemají proč spolu žít. Nebo nemají vůbec proč žít.

Co jiného zbývá dvěma starým lidem, kteří jsou spolu 60 let, než rozhovor? Ne nadarmo se říká sdělená bolest, poloviční bolest a sdělená radost je dvojnásobná. Dopřávat si to, je zejména ve stáří velmi, velmi osvobozující. Samozřejmě to neznamená věčné naříkání, hekání, donekonečna se opakující exhumace starých křivd nebo prohřešků.

Mysl nás starších lidí má sklon ulpívat na věcech, omílat jednu myšlenku… Sdělte ji někomu a ona se vám z hlavy odlepí a je pryč. Také se stává, že co sdělíte, druhý pozorně vyslechne a řekne vám, co by vás vůbec nenapadlo. Pak je o čem přemýšlet.

Jenom pozor. Umění hovořit, vyjadřovat myšlenky, říkat, co si myslím, je jenom jedna strana rozhovoru. Náročnější je naslouchat. Učíme se to většinou celý život.

Nezapomínejme také na to, že všechno lze říct více způsoby, což bývá někdy i zdroj zábavy nebo nedorozumění. Ovšem je půvabné, že se při jednom vyprávění skoro rozpláčete a při druhém vám tečou slzy smíchem. Pojmete-li rozhovor jako zábavu, máte postaráno o spoustu podnětů i přátel.

Rozhovor je jeden z  darů, daných lidem při Stvoření. V rozhovoru můžete nejen rozesmát nebo rozplakat, ale i pomoct nebo ublížit, můžete urazit nebo povznést. Je na každém naučit se hovořit bez urážek, pomluv, ponižování, tak, aby slova pomáhala a inspirovala, přinášela potěšení a dobrou náladu. Mám to štěstí, že znám jednoho člověka, který to umí.

neděle 19. května 2019

NAHORU

Připravujeme děti pro život za 25 let

Opakuje se to po generace. Jaká je ta mládež hrozná, jak rodiče špatně vychovávají své děti, jaký strašný osud lidstvo čeká. Většinou z úst nás starších a podle takových řečí už opravu starých.

Zapomínáme se ovšem zeptat, kdo jsou rodiče té hrozné mládeže, kdo ji vychoval? Co jsme my za svůj život vykonali tak skvělého, že až odtud odejdeme, a nám seniorům to nemusí trvat tak dlouho, zanecháme tento svět lepší, než byl, když jsme se narodili?

Pro poválečnou generaci byly lety do vesmíru nebo fabriky bez lidí nekonečně vzdálené. Generace 60. a 70. let už mohla tušit, že nebude potřeba telefonních budek. Kdo dnes ví, v jakém světě budou žít dnešní děti, kterým nechceme rozumět, nedovedeme jim projevovat lásku, ale vyžadujeme, aby se chovaly jako my před 50 lety?

Každý cítíme, že se běh věcí v našem světě zrychlil tak, že mu nestačí naše nohy a doháníme to rychlými automobily nebo letadly. Nestačí bohužel ani naše srdce, aby udržela hodnoty, které potřebujeme předávat dál. Třeba místo nadávání a pomlouvání mladé generace soucítění a porozumění.

Ubrblaný dědek nebo babka, kterým není nic dobré, na všechno nadávají, pro nikoho nehnou prstem a jen čekají, až někdo pomůže jim, je ďáblova korunní práce. Proto kdykoli mne svrbí jazyk nebo mám nutkání někoho napomínat, sbírám síly k úsměvu, pohlazení, soucítění…

Potkávám jen skvělé a milé lidi. Děti, dospívající i dospělé. Obdivuji, jak rodiče v dnešním chvatu dokážou vést své děti, až je pak musíme my starší upřímně obdivovat. Založí symfonický orchestr, napíši muzikál, pomáhají v sociálních službách, jsou ohleduplní a vstřícní k okolí…

Těžko říct, jak bude vypadat svět, až zničíme prostředí, kde žijeme. Co když právě díky tomu, jak jsou dnes děti vedeny, snadněji zvládnou životní situace za 20 nebo 30 let, obstojí v těžkých podmínkách, jaké si dnes nedovedeme představit? Připravujeme děti na život ve světě, který svou chamtivostí vytváříme.

Každý dospělý natož senior by mohl vědět, že na tom, jaký svět je, má i on svou „zásluhu“. Uvidíte tu změnu, když půjdete po ulici s úsměvem na rtech místo zamračeného a nevraživého pohledu.

pátek 10. května 2019

NAHORU

Kdo opraví, co jsme pokazili?

Obrazy. Namalované, vyryté do mědi, vytvořené fotoaparátem, vyjádřené hudbou, popsané slovy… Viděli jste jich každý nespočet. A pak se jednoho dne díváte na východ měsíce nad horami či nad mořem a srdce zachytí nepopsatelný pocit, něco, co jste ze žádného obrazu nevycítili.

Jindy pozorujete les, zalitý poledním sluncem. Všechno je neuspořádané, bez ladu a skladu. Dva nebo tři malé stromky, rostoucí kousek od sebe, si zavazejí, jinde zase zbytečně velká mezera; větve jakéhosi stromu jsou nesymetricky rozdělené a ty barvy, hotový kýč. Napadne vás to trochu upravit, aby to bylo uspořádáno hezky, vkusně, jako na obraze nebo fotografii.

Ovšem když vezmete rýč a sekyru a začnete přesazovat a upravovat, příjemný pocit zmizí. Naštěstí to tu v lese nikoho ani nenapadne. Při tom v životě do díla Stvořitelova drze zasahujeme. Zkoumáme a měníme, vylepšujeme cokoli, co bylo geniálně stvořené. Většinou z jiných důvodů, než aby to bylo krásnější… Už si nedovedeme představit, že na počátku a desetitisíce dalších let žili lidé, celá příroda, všechno stvořené v dokonalé harmonii.

Dnes se někteří lidé vydávají do hor, do lesů, na mořské pobřeží, kamkoli, kde lze vidět stvořený svět ještě v trochu původní podobě, aby si připomenuli, jak to tenkrát bylo. Zapomínají na všechno, co se naučili, o čem je přesvědčovali doma, ve škole. Naučené nahradí prožitým a srdcem poznaným.

Možná objeví, že opravdu, ale opravdu máme všechno, a že jsme to měli vždy. Nemusely být války, nemuseli jsme se bát o sebe ani o nejbližší. Pochopí malost těch, co se řídí cizími příkazy, co s plnými kapsami zlaťáků žebrají a ponižují sebe i ostatní, co lžou a přetvařují se, aby získali bezcenné uznání nafoukaných bossů a ještě větší bohatství. Ti, kdo dokážou "vidět" zázrak stvoření, vědí s jistotou, že soutěživost, domýšlivost a "hmotářské" smýšlení ani „svaté zanícení“ světu neprospívá.

Kdo však napraví, co jsme pokazili? Kdo vrátí do půdy vodu, učiní ovzduší dýchatelným, zachrání hynoucí rostliny a živočichy? A kdo zachrání naše vnuky, děti, nás? Říkáme-li: „ já jsem jen maličký človíček, nepatrný, nic s tím nenadělám…“ podepisujeme si nemilosrdný rozsudek. Protože kdo tu kromě mne, vás, toho vedle a toho dalšího ještě je?

pátek 3. května 2019

NAHORU

Na pomlázku po 60 letech

V krásném, slunném i když chladném ránu jsem se vydal za našimi kamarádkami na pomlázku. Zvaly mne už loni. Kdybych ani letos nešel, styděl bych se už sám před sebou. A jak jsem tak kráčel asi 15 minut k jejich bydlišti, vplouvaly do mé mysli vzpomínky z dětství, kdy jsme na Velikonoční pondělí vstávali už s rozedněním (nevím proč) a chodili po vesnici skoro dům od domu.

Tentokrát jsem měl starost s technickými detaily. Bydlíme 300 km od mého tehdejšího bydliště a i když jsme tu už skoro dvě desítky let, nikdy jsem se o zdejší detaily velikonoční pomlázky nezajímal. Tatar nebo jak tu říkají dynovačku opatruje moje žena víc než 20 po jednom tenkrát zmoženém koledníkovi. Takový malý zázrak, že je stále pružný. Jako malí kluci jsme chodili s voňavkou. Prodávaly se hodně levně, avšak v krásných flaštičkách s malým otvorem, takže stačilo jen párkrát „mrsknout“ rukou a vůně bylo až, až. Holky „voněly“ ještě ve škole.

Voňavku v krásné flaštičce jsem už nesháněl, avšak vietnamská prodavačka neměla ani potuchy o existenci flaštičky s dírkou. Nakonec jsem koupil takovou, co dělá sss, sss. Je pravda, že vůně nebyla tak laciná jako tenkrát.

Vzpomínky, které mi táhly hlavou mne rozněžnily. Vzpomněl jsem si na maminku, která mne vždy vybavila pytlíkem na vajíčka a jiné dobroty, které koledníci dostávají. Dokonce mi vytanulo pár tváří, zajímavé, že jen starších lidí. A nejsilnější byly obrazy prostředí. Náves, zahrádky, lávka přes potok. Těžko dnes rozlišit, co byla pravda a co vytvářela moje fantasie.

A tak jsem ve skvělé náladě došel na místo. Babičky, za kterými jsem přišel, jsem pomlázkou spíš hladil než mrskal. Až teď si uvědomuju, že ani v dětství jsem nebyl žádný neurvalec. Nakonec holky tenkrát vřískaly, když se jich člověk pomlázkou jenom dotkl a v podstatě o nic jiného nešlo.

A tak jsem u každé dámy vypil kávu, tu polední už jenom malou, ochutnal výborné cukroví a něco na občerstvení a dostal vajíčko. Víc jsem nepobral, protože doma mojí hodnou ženou nabízený pytlík na pomlázku jsem odmítl a teď jsem měl jenom kapsy lehké větrovky. Všude jsem si hezky popovídal a vypravil se domů.

Po cestě ve mně dozníval příjemný pocit ze setkání s milými dámami. Potkával jsem malé kluky, mnohem menší, než když jsem byl na kupačce - dynovačce před 60 lety naposledy. S laskavou nostalgií jsem vnímal, že se za léta nic moc nezměnilo. Viděl jsem, jak kluci, každý vybavený igelitovou taškou a pentlemi ozdobenou pomlázkou, si navzájem ukazovali své „úlovky“ a v družném rozhovoru pospíchali do další domácnosti.

Jsem vděčný za svůj život. I když nebylo vždy posvícení, mnohdy bylo hodně zle, avšak byli jsme mladí. Pokaždé si uvědomuji, jak je stáří krásné, když má člověk milé a hezké vzpomínky na lidi, se kterými prožil příjemné chvíle.

úterý 23. dubna 2019

NAHORU

"Dětské" hry starců

Když jsem byl malý, hrál jsem si jako všechny děti. Za hračku nám sloužila větvička, zbytek provázku od pytle s obilím, sušená křížala nebo cívka do nití, ze které jsem si pomocí gumičky, kousku svíčky a špejle udělal traktor nebo tank. Vzpomínám si, jak jsem jednou vynalezl stínové divadlo.

To už bylo pár let po válce, avšak ještě vypínali proud, aby mohly fungovat továrny. Takže jsme večer svítili petrolejkou. Všelijak jsem před ní skládal prsty a vytvářel na zdi písmena, pak bizardní postavičky a když se ke mně přidala sestra, předváděli jsme na stěně úžasné stínové představení.

Chuť si hrát se mi ve stáří vrací. Nedávno jsem si začal hrát „jako dospělý“. Představuji si, že kolem mne nikdo nestárne, nikdo není nemocný. Při setkáních mluvím o tom, co jsem četl, kde jsme byli na koncertě, kde a s kým jsme se setkali… Sdělujeme si, co jsme si uvařili dobrého, kde jsme byli na kávu či zákusky nebo kam půjdeme na výlet.

Tuhle jsme s několika stejně starými dědky rozebírali, kolik kilometrů jsme chodili po okrese za holkami. Navzájem jsme se ujišťovali, že bychom to ušli i dnes. Dokonce se našel jeden, který za svojí láskou chodí ještě v sedmdesáti dvakrát týdně přes tři vesnice. Pěšky. „Proč se k ní nenastěhuješ?“ zeptal se kdosi. „Víš, jak je to krásné, když jdeš a těšíš se, co ti zase uvařila a pak na sobotu, až za ní zase zajdeš? A o to bych se připravil.“

Nedávno mne kdesi píchlo a já jsem se polekal. Co to bylo? Neznámý pocit… Až po chvíli jsem si uvědomil, že to byla dobře známá, ale jaksi mnou zapomenutá bolest. Jsem s ní totiž kamarád, protože mne vždy dopředu upozorní, když dělám něco špatně nebo mám nepatřičné, špatné myšlenky. Vždy předem, než se moje nezdravé myšlení projeví průšvihem, přichází „kamarádka“ bolest.  

Jeden z mých přátel přišel s myšlenkou, abychom přestali věřit, že máme nějakou nemoc. Jsme nemocní a stárneme, protože to vidíme u druhých. Vypadá to jak vtip. Avšak co si takhle hraju, mám skutečně míň starostí se zdravím. A možná nestárnu? Takže to ani žert není. Jen se podívejte, kolik je kolem vás zdravých a šťastných starých lidí.

neděle 14. dubna 2019

NAHORU

Uklidili jsme starý městský park 

Bydlíme na kraji města, asi 200 kroků to máme na stráň, porostlou houštím a několika stromy. Přes hlavní silnici je další stráň, na které se prý kdysi rozkládal městský park, založený v roce 1830. Je na trase do nedaleké chatové osady a blízké výletní restaurace. Po úbočí kopce jím vedou čtyři pěšiny, lemované robustním zábradlím.

Tento prostor už dnes připomíná bývalý park jen málo. Vrstvy tlejícího listí, spousty náletových keřů a místy už jak paže silné stromky, nad nimi stoleté stromy. Na procházku sem už lidé moc nechodí, ani venčit psy, většinou jím jen procházejí. Je to pochopitelně i místo schůzek a odpočinku „unavených“ lidí při cestě z nedaleké hospody nebo po konzumaci doneseného nápoje, jež zde v družné zábavě v pohodě vypijí.

Nikomu to neubližuje, jen tu zůstává nepořádek, který po letech, kdy jej nikdo neuklízel, zvlášť teď na jaře nepůsobí dobře.

Úklid nám trval asi 20 hodin, nasbírali jsme velký pytel odpadu a 14 plných kýblů skla a plastů, které jsme odnesli do nedalekého kontejneru. Směsný odpad, nějaké plechy, staré dopravní značky odvezly Technické služby.

Mladí si nás ani nevšimli, avšak několik starších lidí nám skoro vyčetlo, že se na to nevykašleme. Někdo nám říkal, že by po druhých neuklízel, jiný, že to nemá smysl, za chvíli to tam bude znova. Všechno je to pravda a všechno k zamyšlení. Proč musíme každý rok znovu „uklízet Česko?“

Na otázku jednoho mladíka, zda je to naše vlastní aktivita, že jsme se v našem věku do takové práce pustili, jsme museli odpovědět, že to za aktivitu nepovažujeme. Jen máme rádi lidi, Zemi a líbí se nám žít. Proto jsme místo obvykléhoprohlášení „mělo by se“ navlékli rukavice, vzali kýble a dvou hektarový park spolu uklidili.

pondělí 8. dubna 2019

NAHORU

Proč stojí za to ještě žít 

Nedávno nás při putování po horách napadlo, co bychom odpověděli, kdyby nás potkala smrtka, vycenila zuby a řekla: „mám tu u vás poznámku, že když mi hned na místě řeknete rozumný důvod, proč ještě chcete žít, mohu ten „zatykač“ zatím roztrhat.“

Lidunka skoro bez rozmýšlení vyhrkla: „Chtěla bych vidět, jak si lidé s dnešním světem poradí, aby se v něm dalo žít, aby nebylo všechno tak beznadějné, jak to dnes vypadá.“

Zubatá pokývala hlavou, avšak viděli jsme na ní, že s odpovědí moc spokojená není. A tu mne napadlo: „Chceme lidem pomoct s tím něco udělat, aby bylo lépe aspoň podle našich představ“.

Kosu dala stranou, huba se jí roztáhla do bezzubého úsměvu a řekla: „tak se tu zítra opět sejdeme a vy mi řeknete svoji představu o lepším světě podle vás… A zmizela.“

Zatím ji neprozradím, avšak zašli jsme na odbor životního prostředí, vyfasovali dva pytle na odpad a odcházeli s dovolením uklidit rozlehlý starý park nad městem.

Svoji představu světa, ve kterém chceme žít, jsme vytvořili s ohledem na zdraví planety a tím nás všech. A po uklízení ve starém parku vidíme, že jsme začali dobře. Viděli jsme zblízka polorozpadlé igelitové sáčky, zemí už uchvácení plastové výrobky, na kterých jsou už známky rozpadu. Je jasné, že to, co se zatím rozpadlo, je v půdě, ve vodě, kterou pijeme, v rostlinách, které z této půdy rostou, vytéká z pramene na náměstí.

Proč tu o tom píšu?

Nám není stav, v jakém se nachází prostředí, ve kter0m žijeme, lhostejný. Rozhodli jsme se věnovat posledních 30 let života (je nám skoro 80) spolu s ostatními lidmi změnám k lepšímu.

Vždyť kultura dávno nejsou jen návštěvy v Národním divadle, ale také způsob, jak si rozumíme se Sluncem, se Zemí, jeden s druhým. Schopnost občas pomyslet na to, jak krásný svět byl pro nás stvořen a pomáhat stvořenou krásu zvelebovat je také kultura.

Nejde o posbíraná kila odpadu nebo uklizený prostor, který za pár dnů opět někdo zaneřádí. Jde o změnu postojů, myšlení a jednání v souladu se světem takovým, v jakém chceme žít. Proč je potřeba akci „Ukliďme svět / Ukliďme Česko“ každý rok opakovat?

pátek 5. dubna 2019

NAHORU

III. Jeden den v důchodu 

Již jste si zvykli, že máte prázdniny a nic nemusíte, na všechno si dopřáváte dostatek času a vychutnáváte každý okamžik své zasloužené a nikdy nekončící dovolené. Až vám ti hodně nebo i trochu mladší závidí. Podívejme se spolu na jeden takový radostný den šťastného seniora.

Začíná večer, chvíli před spaním. Projde si uplynulý den a zamyslí se, co bude dělat den příští. Co se bude vařit, kam se půjde na procházku, zda bude třeba nakoupit… A pak si udělá svůj večerní rituál a blaženě usne.

Rituály máme každý jiné a jinak probíhající. Jak jsme každý jiný, za celá léta jsme si vytvořili každý svoje zvyky. Jen si zkontrolujte, zda váš ranní rituál zahrnuje kromě samozřejmé hygieny i studenou sprchu a alespoň krátké cvičení. Jistě lepší prevence než očkování.

O jídle hovořit nebudeme. Dobré je se řídit zásadou mé prababičky, že pro zdravého je všechno zdravé. Ani ve stáří není však pozdě začít s vegetariánskou stravou nebo aspoň omezováním některých živočišných produktů. Jistě není třeba pít 3,5 litrů tekutin denně, jak to doporučují všeliké obchodní a farmaceutické loby. Avšak zvyk vypít každé dvě hodiny (samozřejmě ne podle hodinek) pár hltů vody, může být prospěšný.

Pokud vám někdo vykládá o potřebě organismu vypít tolik a tolik vína nebo k obědu pivo, je určitě dobré se zamyslet, proč to dělá. Možná „v tom už jede“, možná z toho má nějaký prospěch. Jste však dost staří, abyste přestali věřit povídačkám a „babským“ radám. Ovšem každý svého štěstí strůjcem. Závislost je ošemetná věc a dnes do ní vklouznete nebo jste vmanipulování, aniž to včas zaznamenáte. Zvlášť, pokud jste ještě nevyhodili televizi.

I když jste dva, příprava jídla a uklízení nádobí zabere kousek času. Něco padne na odpolední siestu a váš volný čas se povážlivě zkracuje. Svým povinnostem věnuje senior převážně dopoledne, aby měl odpoledne čas na sebe a své blízké. V každém případě však dělá co nejvíc činností ve stejné době. Třeba jindy v neděli a jindy ve všední den, avšak pravidelně.

Rytmus je vůbec pro organismus starších lidí prospěšný, vždyť tak žije celá příroda. I proto si zařídíme život tak, abychom výrazně odlišili neděli jako den odpočinku. Vůbec to nemá nic společného s křesťanstvím, ale je dobré mít konec a znovu začít. Konec a začátek týdne je příležitost. Třeba si navařte den předem nebo si udělejte dopoledne s někým milým, s dobrou muzikou, neobyčejným příběhem z rádia nebo z knížky.

Den uběhl a máte tu večer. Jak léta přibývají, namlouváme si, že jsme večer už unavení a nic se nám nechce. Jen druhé tvrzení je pravda. Stejně jak se říká, že stáří je zlozvyk, i vaše večerní únava jsou výmluvy. Rytmus v přírodě jsme už vzpomínali a je pravda, že večer se ukládá příroda ke spánku. I tomu senior svůj život opět přizpůsobí. Po večeři bere do ruky knížku, zajde do divadla nebo někam na kousek řeči, povídá si s partnerem…

Nikdy si však nezapomene projít v duchu uplynulý den a napsat, co si myslí, že může udělat zítra. Pro sebe, pro druhé. Nikdy si však už nedovolí, jako to možná dělal celý život, aby jej nesplněné „úkoly“ vyvedly z míry. Má přece prázdniny a to, co neudělal dres, může udělat ještě lépe zítra.

Dobrou noc.

neděle 17. března 2019

NAHORU

II. Pokračování nejdelších prázdnin

Přestěhovali jste se, změnili nebo opustili doktora a po letech jste opět zdraví. Sice s vámi polovina světa včetně nejbližší přízně, poté, co jste jim přestali sloužit, nemluví, avšak máte nové přátele. S nimi podnikáte věci, které vás baví, přinášejí radost a mnohdy i užitek druhým.

Co všechno však ještě máte udělat, abyste se dostali do stavu blahodárného štěstí? Platí sice staré české přísloví, že někdo má rád vdolky a někdo holky, ovšem je tu jedna společná pojistka radostného stáří. Týká se soužití s druhými, soucitu a pomoci.

O tom, že služba druhým, která je obětí, k ničemu není a nakonec se obrátí většinou proti oběma stranám, jsme mluvili posledně. Něco úplně jiného je, když si všimnete, že někomu něco chybí a máte pocit, že jeho byť jen malou potřebu můžeme pokrýt. A co je důležité, udělat radost i sobě, „realizovat se“. Jestli zdarma nebo za nějaký peníz není důležité. Jste však užiteční, vidíte, že vás někdo potřebuje. 

S tím souvisí touha být stále mezi lidmi. A protože nemáte televizi, tak hodně čtete, posloucháte oblíbenou hudbu, zajímáte se o dění v obci, v regionu, prostě o vše, co se vás může nějak týkat. Až vás přestane bavit chodit na koncerty, na fotbal, do divadla, do hospody na oběd nebo do cukrárny na kafe, na výlety do přírody nebo na návštěvu ke známým, je čas si objednat rakev.

Nakonec ještě drobnost, která vám přiblíží svět a poskytne spoustu nových podnětů. Zapomeňte na řeči o nebezpečí internetu a Facebooku a naučte se s počítačem. Slušný notebook pořídíte dnes za 4 tisíce a naučíte se s ním pracovat za týden.

Víte, jak se lidé kdysi báli železnice, automobilů, brojili proti telefonu a dalším novotám. Lidstvo povstalo vždy, když bylo třeba něco změnit.  Je to pořád stejné. Vždy, i na internetu, záleží na vás. A věřte: žádného hackera nezajímá důchodce s pár tisíci penze. Ono dostat se k vašim datům, pokud budete obezřetní, není úplně snadné. A užijete si nové radosti z poznávání.

Příště vylíčím, jak vypadá život seniora, který udělal to, o čem tu píši.

 
středa 13. března 2019

NAHORU

I. Poslední a nejdelší prázdniny

Někteří se na ně těší od prvního dne v zaměstnání. Pak někdy ve 40 upadají do deprese a tvrdí, že se jich určitě nedožijí. Poslední dobou je „in“ tvrdit, že na důchody už brzy nebude a ti mladí se důchodu nedožijí. A možná pro ty malomyslné postoje se nakonec stává, že si až v důchodu všimnou svých nemocí, že jsou se všemi rozhádaní a jen mlhavě si vzpomínají, nač se to vlastně těšili. Přesto mezi námi žijí šťastné stařenky a dědečkové.

Jsme každý jiný. Partner, sourozenec, soused prožívá mnohé jinak. Přece jsou však okolnosti, které dovedou potrápit každého. Například zdraví, lépe řečeno nemoci. Mnozí si na sebe najdou čas až v penzi. Uvědomí si, že normální je být zdravý.

Zkušenosti ukazují, že jedním ze zaručených způsobů, jak se vyléčit, pokud to někdo dosud nedokázal, je, opustit čekárnu svého současného lékaře, který vás zatím jen léčil. Najít si někoho, kdo vás s vaší pomocí „vyléčí“. Není takových mnoho, ale těch, kdo chtějí být opravdu zdraví, také není moc.

Takže zdraví. Pak je tu další okolnost, která některým lidem v důchodu jejich krásnou dovolenou kazí. Nenávist či nesnášenlivost. V rodině nebo v okolí, k lidem, z nichž si udělali osobní nepřátele a nedokážou jim odpustit.

A pak tu jsou uštvané maminky, nyní již babičky i někteří dědové, kteří celý život otrocky posluhovali celé rodině a dnes to vypadá, že bez nich nedokážou jejich potomci přežít. 

Změnit nářky „jak by to chudinky beze mne zvládly?“ na postoj „vždyť už jsou dospělí“ bývá pro některé lidi na doživotních prázdninách těžší, než se konečně uzdravit ze svých neduhů tělesných.

I u nás přibývá lidí, co při odchodu do důchodu konečně zavřeli „mama“ či „baba“ hotel, přestěhovali se, vyhodili televizi. Velice dobré nápady. A pak rádi myslí na to, že už nic nemusí. Mohou dělat jen to, co je baví, chodit, kam se jim chce, stýkat se s lidmi, s nimiž je jim dobře. Dopřávat si na všechno dost času a každý okamžik vychutnat.

Přibývá seniorů, kteří jsou šťastní, protože jsou zdraví a dělají to, co jim přináší radost.

středa 6. března 2019

NAHORU

Když se zvíře chová jak člověk

V kališti bylo vždy nejdřív a chovalo se tam skutečně hanebně. Věčně opilé zkvašenými žaludy do každého rýpalo a chovalo se, jakoby mu patřil celý les. Na dobré rady nedalo a přátele zesměšňovalo. Vyvádělo tuze nepěkné kousky, ze kterých šla ostatním obyvatelům lesa hlava kolem.

Když například očekávala lesní zvířata s úctou otevření čarovné jeskyně, ze které mezi ně jednou za rok přicházel lesní skřítek a obdarovával těmi nejlepšími pamlsky, objevilo se, na mol opilé. Slova, kterými skřítka uráželo a častovalo své přátele, se nedají opakovat.

Všichni z něho byli zoufalí a nevěděli, jak zařídit, aby jeho chování skryli aspoň před mláďaty, která tak dostávala od malička špatný příklad.

Jednou sešel z hor moudrý medvěd, podívat se, jak se v lesích žije. Navečer, když odpočíval na útesu nad řekou, uslyšel lomoz. Nadávky lítaly, praskaly větve a země se otřásala. Statný medvěd, nezvyklý na to, že by se ho někdo odvážil rušit, se vztyčil a šel směrem, odkud se ty hrozné zvuky ozývaly.

Přímo proti němu se rozevřela houština a s klením se vypotácelo divoké prase.  Medvěd se rozmáchl a prase leželo na zádech, nožičkami mrskalo, neschopné se postavit.

„Co tu vyvádíš?“, zahřímal medvěd mocným hlasem. Prase odpovědělo spoustou nadávek, za které by se nestyděl ten nejsprostší plebejec. Medvěd se ještě dvakrát ohnal a prase zakvičelo bolestí.

„Zůstaneš tu. Ráno přijdeš za mnou na břeh řeky. Ale běda ti, jestli si před tím zase dáš zkvašených žaludů.“ Prase strachem ani neceklo.

Včerejší výprask způsobil, že se jako každý zbabělec hrozně bálo. Přesto za ráno medvědem přišlo. Zatím se příhoda roznesla po lese a tak tu byli všichni lesní obyvatelé. Tlačili se za stromy, na větvích, kdo mohl, byl ve vodě.

„Vyslechl jsem stížnosti na tvé chování“, zaburácel mocným hlasem medvěd. „Dávám ti na vybranou. Buď se tu na místě všem omluvíš a slíbíš, že už neochutnáš zkvašených žaludů, nebo se sebereš a už nikdo tě tu nesmí vidět.“

Prase se už chystalo vychrlit podle svého zvyku nepěkné nadávky, když na větev nad ním usedla sova. Rozhlédla se, načechrala peří a pomalu pronesla: „Chovalo ses hanebně. Možná jsme se i my dopustili vůči tobě něčeho nepěkného. Prosím tě za nás za všechny, odpusť nám a zůstaň tu s námi. Budeme tě mít rádi a pomůžeme ti být opět dobré.“

Všichni ztichli, i vánek ve větvích ustal. Taková slova jaktěživ neslyšeli.  Připojil se i moudrý medvěd: „Také já se ti omlouvám za tu včerejší facku a prosím za odpuštění…“

Praseti se po rypáku kutálely slzy jako hrachy a tiše zachrochtalo: „I vy mi, prosím odpusťte. Kazilo jsem vám život, odpusťte mi a pomozte, abych bylo zase dobré a mohlo s vámi zůstat.“

sobota 16. února 2019

NAHORU

Příběh potulného mnicha

„Babičko, pověz mi zase nějaký příběh, ale aby byl pravdivý“, žadoní asi 5letá Terezka.

„A nechceš raději pohádku?“

„Nechci, chci pravdivý příběh, který jsi zažila, jako ten o tvém tátovi, jak stavěl hospodu, a nakonec musela babička prodat krávu, aby zaplatila, co tam propil.“

„Tak ti povím příběh, který mi také moje babička, tvá prababička vyprávěla. Do naší vesnice přicházel každý rok toulavý mnich. Zaklepal na dveře a hospodyně mu dala do misky trochu mléka, kousek suchého chleba, někde dostal i kousek sýra. Spával v mlází nebo v lese, občas ho pustili do stodoly.“

„A v čem měl pyžamo, košile a ostatní věci?“

„Neměl nic, jen tu misku a na sobě houněnou kutnu, která ho chránila před deštěm a zimou. V létě se v ní možná i zapotil. Přicházel s jarním sluncem, nikdo by o něm nevěděl, kdyby si občas nepřišel vyžebrat trochu jídla.“

Ve statku nad vesnicí bydlel hospodář se ženou a 8 dětmi. Velice hrubě s nimi zacházel, ženu i děti často bil, a tak byly zlé a vzpurné, žena věčně uplakaná, s nikým skoro nepromluvila.“

„A to ho nedali k soudu pro domácí násilí?“

„Víš, zlatíčko, je to už více než 100 let, tenkrát si lidé takové věci vyřizovali každý sám. A takových neznabohů nebylo tak moc, jako dnes.

Jednou na jaře mnich také přišel a přímo na onen statek. Byl tam jeden den, druhý den. Hospodář jej vyhnal, ale on se vždy vrátil. Nikoho neobtěžoval; prostě tam byl, usmíval se, nanosil vodu, dříví na topení, stelivo nebo seno pro dobytek. Tak ho tam nechali. Jeho pohled nebo dotek prý byly zázračné. Babička viděla, že jen přiložením ruky zmizel otok, dokonce jednou srostla zlomená noha.“

„Já také umím léčit a budu léčitelkou. Když maminku bolí hlava nebo táta přijde unavený z práce, položím na bolavé místo ruce a jim se za pár minut uleví. Ale nemám o tom nikomu říkat.“

„Lidé si všimli, že co se na statku objevil toulavý mnich, hospodář ženu neudeřil. Nebyl vlídný, ale nekřičel, a když viděl, že někdo nemůže nebo nestačí, dal mu lehčí práci. O žních mnich zmizel. Nové poměry vydržely ještě pár týdnů. Ale už to prý nikdy nebylo s hospodářem tak zlé, jako dřív.“

„Víš, babičko, proč to tak bylo?“

„A ty to víš?“

„Ten mnich měl lidi rád, a u těch, co mají druhé rádi, se i ostatní stávají lepšími. A jeden takový změní hodně jiných.“

„Kdo ti takové věci vypravuje? Maminka?“

„Ne, maminka to neví. To mi říká můj strážný andělíček. Někdy se mnou rozmlouvá jako dnes ty. Pověděl mi, že stačí, když dobrý člověk někam přijde, a všichni kolem chtějí být také dobří. Jenom ne každý to dovede.“

„Možná máš pravdu, ale jde z tebe hrůza, holčičko, co ty všechno víš. Jsem zvědavá, jak s tím pořídíš ve škole…“

Jen pouhou přítomností můžeme být užiteční a pomáhat druhým.

středa 6. února 2019

NAHORU

Naše krásná budoucnost

Hustá chumelenice. Zastihla mne na frekventovaném přechodu přes hřeben nevysokého pohoří. Tu jsem před sebou spatřil postavu, která se nějak divně klátila, spíš stála, než šla. Po pár krocích jsem rozeznal medvěda. Byl překvapený víc než já: „Co tu děláš? Proč nespíš?“. Mžoural na mně, snad ještě rozespalý se kymácel. Tak jsme tam proti sobě v té chumelenici a ostrém větru stáli a dívali se překvapeně jeden na druhého.

Tu mi došlo, že bych mu měl uhnout z cesty, obejít nebylo kde. Tak jsem udělal úkrok do vysokého sněhu. Medvěd pokynul hlavou a když se zase rozešel, mávl tlapou jakoby chtěl říct: „dík, dobrý“. A pokračovali jsme každý svojí cestou. Nevím jak on, ale já měl o čem přemýšlet.

Vzpomněl jsem si na Mauglího a medvěda Balů, jeho opatrovníka z Knihy džunglí, a také na několik příběhů, kdy zvíře zachránilo člověka. Třeba na moři delfíni nebo kdesi v horách pes, který se od svého zraněného pána nehnul, dokud štěkotem a vytím nepřivolal pomoc.

A myšlenky mi zaběhly, někdy se to asi stává každému, kamsi do pradávna, tentokrát snad pár tisíc let zpátky, kdy jsme bydleli s rodinou vysoko v horách, v oblasti dlouhých zim (asi od té doby nemám rád zimu ☺) a k jídlu jsme vždy měli nasušených bylinek, semen a všelijakých plodů, pro které jsme chodívali v létě i několik dnů cesty dolů do údolí. Kolem nás bylo všude plno zvířat a vzpomínám si, že nás ani nenapadlo některé zabít. I když byly doby, že hlad byl velký. Neměli jsme moc známých, jen asi dva nebo tři další rody, ale ani z nich nikdo zvířata nejedl.

Kterási zima byla moc krutá. Vzpomněl jsem si na veverku, co chodila krmit našeho malého synka, kterému jsme sice ještě něco jídla vyšetřili, ale i jeho jsme museli oddělovat. Tenkrát přicházela veverka, jindy se objevil křeček a do pusinky mu doslova cpali ze svých zásob. Jak jsme jim byli vděční. Nabízeli i nám, ale neměli jsme srdce je obrat o jejich jídlo. Kdoví, jak dlouho bude ještě zima trvat.

Jaro ten rok přišlo pozdě a opět bylo studené. Jednou večer se objevil medvěd. S klidem a samozřejmě ulehl u našeho malého, dal si jeho tělíčko opatrně pod paži a zahříval ho až do rána. Tak ho opatroval, než povyrostl. Vzpomínám si, že jsem jednou večer viděl medvěda u nedalekého jezírka, jak se koupe a pod paží, kde lehával náš synek, se drbe jakýmisi bylinami. Až teď mi došlo, že s ním přichází taková zvláštní vůně.

Už jsem byl kousek od chaty, když jsem se probral ze snění. Ještě mne napadlo: „co se to stalo, že už nejsme jedné krve, ty a já, jak to říkával Balú Mauglímu. A nejen my a zvířata, ale i my lidé. Dělíme se na křesťany a muslimy, na Evropany a Afričany, dokonce na bílé, černochy, cigány.

Přestalo sněžit a já jsem se zadíval na oblohu, kde na mrazivém nebi vycházela první hvězda. Tu jsem skrz nebesa viděl, jak jsme opět všichni spolu. Doba náboženské nevědomosti zmizela, rozdíly mezi lidmi jsou minulostí, žádné zoologické zahrady s klecemi a myslivci k regulaci chovů zvěře.

Opět žijeme ve vzájemné shodě a lásce, ve které jsme byli stvořeni. Máme jako lidé i celá příroda krásnou budoucnost. A každý pro ni můžeme udělat hodně moc. Zatím třeba tím, že v to dobré, co nás čeká, uvěříme a budeme na to občas myslet.

.

úterý 29. ledna 2019

NAHORU

Dnes nadpřirozený jev

Děti nám přinášejí poselství o věcech, které jsme dávno rozumem "překonali". Tak jsem se kdysi od malého kluka dozvěděl o mužíčcích, co se objevují nebo mizí podle toho, jak děláme svoji práci. Když jenom tak, bezmyšlenkovitě, jen pro výplatu, mužíčci se neobjeví. Když vložíme do díla cit, myslíme na ty, kterým je určeno, tu prý přicházejí.

Potkáte je třeba na výstavách výrobků z doby před válkou, kdy lidé asi na práci nenadávali, nepomlouvali, nevztekali se. A majitel takové dílničky nebo továrny pečlivě dbal, aby jeho zákazník dostal to nejlepší, co jeho podnik může nabídnout. Peníze nebyly až na prvním místě. Jinak by nemohlo vzniknout dílo, které uchvátí ještě za téměř 100 let.

A mužíčci, které přitahovala poctivá a svědomitá práce lidí, pomáhají. Někteří přišli do dílny již s kvalitním materiálem, protože jen z takového se výrobky vyráběly. Pomáhali tvořit krásu, která rozlévala do duše klid a pohodu. Protože u „svého“ poctivého a s citem a láskou lidskýma rukama vytvořeného díla mužíčci zůstávají, donesl si je kupující domů a těšil se jejich opatrování.

Dnes známe ovzduší levných superobchodů, kde bylo zboží vyrobeno z materiálů a za podmínek, na něž raději nemyslet. Všichni to kupují, protože je to levné a nevnímají, že si domů přinesli nebožtíka, který jim spíš něco vezme, než by dal. Nádherný pocit přítomnosti dobrých mužíčků, kteří prostor prosvětlují a oživují, už dnes neznají ani mnohé malé děti. I doma se většinou potkávají jen s neživými věcmi

Naštěstí ještě potkáte obchůdek, dílničku, kde opět jsou. Byli jsme v cukrárně. Když jsme ochutnali Vídeňskou kávu, koukal jsem jak na zjevení. Čerstvá šlehačka, ušlehaná těsně před tím, než nám ji přinesli. A chuť se nedá popsat. Tu mužíčci nosili našim čivům samé radostné podněty, takže se duše i mysli cítily jako v ráji.

Omlouvám se, když některý z mých čtenářů neví, o čem to tu blábolím a myslí si, že vypravuji pohádku o nadpřirozených jevech. Díky tlaku reklamy, médií a dalším vlivům nedovede už dnes mnoho lidí poznat kvalitu, ocenit slušnost. Kdo však ještě zcela neotupěl, všimněte si, jak blahodárně působí zdvořilost, poctivost, kvalita a ušlechtilost. Vyhledávejme je, než zcela zmizí.

sobota 26. ledna 2019

NAHORU

Neskutečné až zázračné působení

Na velké zubní klinice udělali pokus s placebem, tedy „lékem“, který lékem není, avšak pacient mu věří a lék pomáhá. Při trhání stoličky bylo jedné skupině pacientů řečeno, že dostanou pro utišení bolesti placebo, které jim může pomoct, ale nemusí, druhé skupině, že dostanou utišující lék, který většinou bolest utiší a třetí skupině velmi silný lék proti bolesti na bázi morfia.

Těsně před pokusem se zjistilo, že morfium nebylo dodáno. Lékaři to věděli, pacientům nic neřekli a všem podali místo něho placebo.

U druhé pokusné skupiny už morfium bylo a lékaři mysleli, že je pacientům podávají. Ve skutečnosti však podávali opět placebo. V prvním pokusu to věděli, ve druhém si mysleli, stejně jako pacienti, že podávají morfium.

 

pacient

lékař

 
 

myslí si

skutečnost

myslí si

skutečnost

 

1. pokus

morfium

placebo

placebo

placebo

bolesti

2. pokus

morfium

placebo

morfium

placebo

bez bolestí

Stala se neskutečná věc. V prvním pokusu, kdy pacienti mysleli, že dostávají morfium a lékaři věděli, že podávají placebo, museli pro velké bolesti pacientům podat další analgetikum. Ve druhém pokusu, kdy doktoři mysleli, že podávají morfium, v jehož pomoc silně věřili, avšak ve skutečnosti podávali placebo jako u první skupiny, cítili pacienti úlevu.

Chápete to? Účinek víry v uzdravení placebem byl mnohokrát prokázán. Jak se však dostala víra v uzdravení od doktorů k pacientům?

Co může pro své žáky udělat učitelka, která už dopředu „ví“, že jsou to sami grázli, kteří se neučí, myslí jenom na hlouposti? Nevěří, že je může něčemu naučit, také je nic nenaučí.

Jak se vyvíjí dítě, o kterém rodiče prohlašují, že je hloupé, nic ho nebaví, nic neumí, o nic se nezajímá, nepřipustí, že z něj vyroste génius?

A co generace mladých, o které říkáme, že neumí nic jiného, než sedět u počítače? Předem víme, že jsou "ztracení". Vypadá to, že  jim růst svým postojem pořádně ztěžujeme.

Dávno před výše popsaným výzkumem francouzský fyzik a filosof Blaise Pascal (17. stol.) řekl, že jednáme-li s lidmi podle toho, jací jsou, moc jim nepomůžeme. Jednáme-li však s nimi podle toho, jací by měli být, dovedeme je tam, kam je máme dovést.

Jistě si vzpomeneme, co nepěkného jsme si občas mysleli a možná i říkali svým dětem. Jako prarodiče vnímáme své vnuky jako šikovné, hodné děti. Není v tom příčina, že „ten kluk“ je u babičky hodný, přetrhl by se, aby jí pomohl a doma nic neudělá?

středa 23. ledna 2019

NAHORU

Miláček

Občas za mnou přijde dospívající vnučka a poslouchá moje „moudré řeči“, jak jim se smíchem říkáme. Někdy položí otázku, kterou bych raději neodpovídala, avšak slíbila jsem jí, ještě když byla maličká, že jí vždy všechno popravdě řeknu. Když se zeptala na moji první lásku, to ještě šlo. Když však chtěla vědět o mém prvním milenci, nejraději bych ji vhodila. Dnes to bylo jednodušší, i když mne také dost zaskočila. Zeptala se: „Jaký máš, babi, pocit z toho, že už jsi stará?“

Nikdy mne dosud nenapadlo, že jsem stará. Ani v zrcadle se nevidím jako babička, která má život za sebou, i když moje vrásky jsou neklamným znamením, že jsem už něco na světě prožila. Až teď, když se k vnuččině „drzé“ otázce v duchu vracím, si uvědomuji, jak jsem se změnila. Vůbec mi nevadí pokleslá prsa, zdaleka ne ploché břicho, dávno se nerozčiluji, že mám neustlanou postel nebo po bytě pohozené nějaké věci. Možná proto, že žiju sama, neuvědomila jsem si dosud výsadu, že už od smrti manžela, i když byl hodný a tolerantní, dělám jen to, co mne baví, z čeho mám radost.

Vždyť nakonec nikoho nezajímá, jestli si čtu nebo do 4 hodin do rána vykládám na počítači pasiáns a pak do oběda spím. Koho zajímá, že si tancuji po kuchyni, když poslouchám hudbu 50. a 60. let, hudbu mého dětství a mládí, že pláču, protože se cítím najednou osamělá a je mi smutno po mých nejmilejších. Těch, co bydlí na druhém konci světa i těch, co už odešli.

V létě opět pojedu k moři a ve dvojdílných plavkách jako za mlada se ponořím do vln a vůbec nebudu myslet na to, že ty mladé dámy kolem se pohrdavě usmívají a kluci se ušklebují. Ponořím se do vln a ty budou rády, že jsem baculatá a mohou mne lehčeji unášet.

Jistě jsou na mém srdci jizvy ze ztrát milovaných lidí, ať již zemřeli nebo jen z mého života odešli. Bylo mi vždy smutno za každým, koho jsme ztratila. Nevyčítám si to, ale vím, že to bylo i mým přičíněním. Každou ztrátou jsem se něco naučila a většinou i něco získala. Škoda jen, že to všechno nabyté a někdy skutečně draze zaplacené, nemohu předat do otevřeného čistého srdce své milé vnučky. Kolika jen trápení bych ji mohla ušetřit. Vím však, že také připravit o tisíce drobných i větších radostí ze života, díky kterým dnes nemusím já myslet na stáří.

To všechno mi proletělo hlavou, když jsem své vnučce řekla: „Necítím se stará, i když sama vidíš, žijeme spolu v jednom domě celý tvůj život, že jsem se změnila. Možná tě rozčiluji svojí pomalostí, možná jsem trochu míň snášenlivá a Tvoji rodiče mají se mnou problém. Ale protože mi na mnoha věcech, které jsou dnes pro tebe úplně nejdůležitější (odpusť, že o tom mluvím, ale zeptala ses) nezáleží, jsem svobodnější a mám v srdci víc klidu. Proto se ani nebojím toho, co bude, i když vím, že nebudu žít věčně. A děkuji ti, žes mi to připomněla.

Vidím, moje milá, jak máš ráda život. Věř mi, prosím, že i když jsem o víc než 60 let starší, miluji jej stejně jako ty a mám radost z každého rána, které, a to by mohl být mezi námi jediný rozdíl, ty ještě nemůžeš tak plně prožívat.

A nakonec tě chci ujistit a popřát ti, aby to zůstalo i tobě: miluji život, mám radost z každého okamžiku a ze všeho, co přichází. Protože vím (doufám, že jsem tě to také naučila), že jsme byli při stvoření nadáni všemi talenty a schopnostmi Stvořitele. Všechno je v našich rukách.

Budu ráda, když, až ti bude tolik co mně, si na mne vzpomeneš s láskou, s jakou já vzpomínám na všechny, co prošli mým životem. Jsi můj miláček.“

sobota 19. ledna 2019

NAHORU

Už se mi nechce

Když byl Bořík mladý, i důležité věci odkládal. Návštěvu zubaře, opravu auta, schůzky s přáteli, skoro všechno. Až když měl vnoučata, vzpomněl si na slova, která mu říkával otec: „teď si ještě můžeš dovolit, odložit, když se ti nechce. Ale jednou to uděláš naposledy a už nenajdeš sílu něco podniknout“.

Bořík si toho všiml nejdřív ze svých přátel. Jednou se jim nechtělo do lesa, protože bylo pod mrakem, jindy odložili setkání v hospodě, kde se léta scházeli. Mladší sestra se dohodla s manželem, nechat si vozit obědy. Mají slušný důchod, mohou si to dovolit. Když k nim nedávno po obědě přišel, všiml si, že kromě lžičky měli ušpiněný pouze jídlonosič. Oběd snědli přímo z kastrolu, ve kterém jim ho dovezli z jídelny.

Léta se Boříkovi kamarádí s rodinou z nedalekého paneláku. Měli hodně společných zájmů, společně chodili také na výlety. Jednou to při takovém putování probrali. Kamarádka Eva vzpomněla svoji o 8 let starší sestru, která po odchodu do důchodu předala domácnost manželovi a dalších několik let jen seděla u televize nebo si četla. Nakonec přestala úplně vycházet z bytu.

Tak si tedy svoje stárnutí nepředstavovali. Přišlo jim nedůstojné, nechat druhé, aby je, i když za peníze, obsluhovali. Dokážou se přece o sebe postarat sami. A obědy, prádelna, odvoz k lékaři, léky, to všechno stojí peníze. Boudou za ně jezdit na výlety a dovolené do zahraničí. Vynahradí si mládí, kdy nemohli vycestovat skoro nikam.

Svým nápadem oslovili ještě několik známých, kteří si už péči o sebe platí a získaný čas, mimo občasných řídkých návštěv dětí nebo vnoučat, věnují sledování televize. Nikdo se k nim už nepřidal.

Dávám si proto i já pozor, abychom nepodlehli okamžitému nutkání, vyhnout se jakékoli tělesné nebo duševní činnosti. Celodennímu výletu na kole nebo návštěvě koncertu ve městě, kam musíme dojet autobusem. Je to už dávno, co nemáme televizi. Řekli jsme si, že nám přesto nic důležitého neujde a všechno potřebné se dovíme. Funguje to už skoro 20 let.

Večer, když lidé berou do ruky ovladač a sedají k televizi na zprávy, my sedáme do křesel s knížkou. Chvilku si povídáme, co jsme si nestihli říct přes den, čteme si, Li plete, řeší Sudoku nebo křížovku, já něco píšu. Vstáváme kolem páté. Protože když se ptali vlka, kdy se největší zima, řekl, že před východem slunce. A mudrc k tomu dodal, že to je i nejposvátnější chvíle dne. Škoda ji propást.

čtvrtek 17. ledna 2019

NAHORU

4 krátké příběhy dnešních seniorů

Příběhy starých lidí končí někdy bezútěšně. Když v mládí pocítili touhu nebo uviděli zajímavý cíl, okamžitě se za ním vydali, vynaložili nemalé úsilí, aby ho dosáhli. Za nimi pak bývaly obdivuhodné výsledky.

Ve stáří se již většinou na cesty bez příprav nevydáváme. Snažíme se vše promyslet, vyhodnotit možná rizika a odhadnout síly, abychom nakonec nevynakládali úsilí nadarmo. Pak se čím dál častěji stává, že už nic nepodnikáme. Utěšujeme se, jak jsme užiteční hlídáním vnoučat nebo péčí o chátrající stavení, kdyby se děti jednou chtěly vrátit.

Bedřich jezdil na kole, plaval, chodil po horách. Někdy po šedesátce jej začlo bolet koleno. “Léta jsou tady, s horami je konec“, řekla jeho žena. A už nikam nešel. Neustále mu jen připomínala: „šetři se, Bedřichu, aby se ti to nezhoršilo, abys nemusel jít na operaci“. Samozřejmě se to „podle očekávání“ zhoršilo, šel na operaci a zůstalo jen u občasného plavání. Ale opatrně, aby se nezhoršila kyčel, která se začíná ozývat.

Jiná známá, když s manželem odešli do důchodu, zrušila hospodářství, sestávající z několika slepic, králíků a páru ovcí, a manžela přiměla, aby se zbavil okrasných ptáků, které choval od dětství. Aby se šetřili a mohli si trochu užít penze. Dnes si „užívají“ mezi domovem, lékařem a nemocnicemi.

Také jsme se však kdesi na horách potkali s dost staršími manželi, kteří prodali dům na zpětnou hypotéku a cestují. Doma, po světě, jezdí do hor i k moři. Teď se chystají na cestu po Dunaji a dalších řekách od Černého k Severnímu moři. Vědí, že se k nim děti už nevrátí, vnučky se vdaly do zahraničí a oba vnuci dělají práci, kterou oni, lidé z minulého století, ani nedovedou pojmenovat. Že by někdo přišel bydlet do domku na okraji malého města, nepřipadá do úvahy. Oni dva však mají stále před sebou něco nového, mají se na co těšit a jsou zdraví. „Na nemoci nemáme čas“, říkají s úsměvem.

K tomu známe 80letou dámu, která od jara do podzimu žije na ostrově v Iónském moři a přes zimu ve své firmičce doma vyrábí suvenýry.

Každý svého štěstí strůjcem. Asi na tom něco bude ☺.

neděle 13. ledna 2019

NAHORU

4 krátké příběhy dnešních seniorů

Příběhy starých lidí končí někdy bezútěšně. Když v mládí pocítili touhu nebo uviděli zajímavý cíl, okamžitě se za ním vydali, vynaložili nemalé úsilí, aby ho dosáhli. Za nimi pak bývaly obdivuhodné výsledky.

Ve stáří se již většinou na cesty bez příprav nevydáváme. Snažíme se vše promyslet, vyhodnotit možná rizika a odhadnout síly, abychom nakonec nevynakládali úsilí nadarmo. Pak se čím dál častěji stává, že už nic nepodnikáme. Utěšujeme se, jak jsme užiteční hlídáním vnoučat nebo péčí o chátrající stavení, kdyby se děti jednou chtěly vrátit.

Bedřich jezdil na kole, plaval, chodil po horách. Někdy po šedesátce jej začlo bolet koleno. “Léta jsou tady, s horami je konec“, řekla jeho žena. A už nikam nešel. Neustále mu jen připomínala: „šetři se, Bedřichu, aby se ti to nezhoršilo, abys nemusel jít na operaci“. Samozřejmě se to „podle očekávání“ zhoršilo, šel na operaci a zůstalo jen u občasného plavání. Ale opatrně, aby se nezhoršila kyčel, která se začíná ozývat.

Jiná známá, když s manželem odešli do důchodu, zrušila hospodářství, sestávající z několika slepic, králíků a páru ovcí, a manžela přiměla, aby se zbavil okrasných ptáků, které choval od dětství. Aby se šetřili a mohli si trochu užít penze. Dnes si „užívají“ mezi domovem, lékařem a nemocnicemi.

Také jsme se však kdesi na horách potkali s dost staršími manželi, kteří prodali dům na zpětnou hypotéku a cestují. Doma, po světě, jezdí do hor i k moři. Teď se chystají na cestu po Dunaji a dalších řekách od Černého k Severnímu moři. Vědí, že se k nim děti už nevrátí, vnučky se vdaly do zahraničí a oba vnuci dělají práci, kterou oni, lidé z minulého století, ani nedovedou pojmenovat. Že by někdo přišel bydlet do domku na okraji malého města, nepřipadá do úvahy. Oni dva však mají stále před sebou něco nového, mají se na co těšit a jsou zdraví. „Na nemoci nemáme čas“, říkají s úsměvem.

K tomu známe 80letou dámu, která od jara do podzimu žije na ostrově v Iónském moři a přes zimu ve své firmičce doma vyrábí suvenýry.

Každý svého štěstí strůjcem. Asi na tom něco bude ☺.

neděle 13. ledna 2019

NAHORU

Úplně normální uzdravení

Je jí skoro sedmdesát a od 40 let brala prášky na vysoký tlak. Kromě toho něco na cholesterol a preventivně proti různým sezónním chorobám nebo drobným onemocněním, kterých poslední dobou přibývalo. Chodila na pravidelné kontroly a k ošetření ke svému lékaři. Už před lety byla na operaci s ledvinami. Prý tam zase něco měla, opět ji trápily.

Před několika týdny ji napadlo, že tu něco nehraje. Tlak neklesal, cholesterol jako na houpačce, cítila ledviny a loni po očkování dostala chřipku a pak kašlala do léta. Trochu to přešlo až koncem června u moře v Itálii.

Uvědomila si, že sice chodí někdy i dvakrát do měsíce k doktorovi, ale neočekává, že jí pomůže.  A zdálo se jí, že ani lékař o její uzdravení moc nestojí. Sestra změří tlak, odebere krev, on se na výsledky ani pořádně nepodívá a napíše léky jako minule. A další…

Chce být přece ještě zdravá. Nesedět u okna a dívat se, co se děje venku, večer na televizi a přes den studovat slevy v letácích nebo sledovat seriály. Chtěla by opět chodit s manželem po horách, hrát s vnoučaty fotbal nebo navštěvovat známé, kteří nemají tolik zdraví jako ona a už opravdu nemohou nikam zajít. A v tom všem jí pomalu zhoršující se nemoci brání.

Jednou ráno, když připravovala sobě i manželovi snídani a léky na celý den ji napadlo, začít těm lékům věřit. Celá léta polykala „to svinstvo“, jak o lécích mluvili, aniž by předpokládala, že jí mohou pomoci. Snad jen malinko doufala.

Rozhodla se, že jí léky pomohou. Vzala tabletu na tlak a ještě když ji držela v ústech si představovala, jak se v žaludku rozpouští a ona se uzdravuje. Běží přes zahradu naproti synovi a snaše a ti nejsou schopni slova, když ji vidí. Utíká v parku se svým psem a hází mu klacíček, což už nezažil několik let. Vidí doktora, jak se podíval na její výsledky a oči se mu otevřely úžasem.

Zanedlouho se výsledky začaly lepšit a ona nevěřila svým uším, když doktor říkal: „Vážená, to bývá vždy před zhoršením stavu. Nevíme, co všechno se může stát. Přidám vám ještě jedno balení a vy jej do příště využívejte…“

Přišla domů a poprvé léky vyhodila. Na oslavu svého uzdravení připravila rodinnou oslavu. V neděli při společném obědě si uvědomila, že si už ani nevzpomíná, kdy se jí naposledy ozval žlučník. A dala si kus vepřového, které upekla pro ostatní.

Kávu pili na terase a všechny vyděsila, když vyběhla bosky na podzimní studenou trávu a jásala: „jsem zdravá!!!“ Všechno jim vypověděla, ale nikdo jí nevěřil. Manžel se jí ještě v posteli ptal, co jí doktor předepsal, že jí po tom vepřovém nebylo špatně.

pondělí 7. ledna 2019

NAHORU

Pomoct nebo vystrašit?

Už to ani pravda není, kdy jsem byl na operaci žlučníku. Příznaky i roentgen ukazovaly podle doktorů na žlučníkové kameny. Když mne „otevřeli“, žádné nenašli. Nebylo mi tenkrát ještě 30 a odbyl jsem to tím, že se při mně něco přiučili.

Kamarádce nedávno diagnostikovali ledvinové kameny. Pro velké bolesti ji odvezli do nemocnice, vložili jí steny a za měsíc pozvali na operaci. Už jí dávno není 50 a moc se bála. Modlila se, u bylinkáře si sehnala čaj na rozpouštění ledvinových kamenů. Předoperační vyšetření doktoři „potvrdili“, že musí na operaci. Žádné kameny nenašli.

Nedávno jsem ji potkal. Vypadá dobře, jen s obavami říkala, že musí užívat léky, protože jí hrozí zápal a není tedy zcela zdravá. I když se zdravá cítí, nic ji nebolí (od onoho záchvatu už před skoro dvěma měsíci) a vypadá lépe než jindy.

Vypravuji to svému příteli a on na to:

„Proto jsem změnil servis pro svoje auto.“ Nechápal jsem.

„Vedoucí autoservisu, kam jsem chodil, měl smlouvu s dodavatelem autosoučástek. Čím víc odebere, tím dostane větší slevu. Posledních pět let, už na tehdy novém autě, vždy něco našel nebo mi doporučil „nutné“ vylepšení.“

Pořád jsem nechápal…

„Ten špitál nebo doktor má smlouvu s pojišťovnou, s nějakým dodavatelem léků. A čím víc výkonů udělá, čím víc léků odebere… Už chápeš?“

Ten autoservis jo, ale že by doktoři?

„Doktora jsem změnil loni. Teď chodím ke známému mé ženy. Nemá smlouvu se žádnou pojišťovnou a když jsem mu vypravoval svoji zkušenost s autoservisem, přidal svůj příběh:

Kluci s těmi aktovečkami a v autě plnými kufry léků už ke mně nechodí. Ten poslední mi tu nechal razítko s názvem jednoho léku. Stačilo přiložit na recept, přitlačit a bylo to. Až snad třetí měsíc jsem si všiml, že nejčastěji předepisuji právě tento lék. Razítko jsem vyhodil a od té doby hned od dveří vyhodím každého dealera.“

Automechanik, no dobře. Ale doktor? Musím však přiznat, že neznám ve svém okolí nikoho, kdo „nechodí“ k doktorovi. Nejen, když je to akutní. Že by si lékař udržoval pacienta tím nejjednodušším a nejbrutálnějším způsobem, strachem? „Může tam být zánět, pani.“

čtvrtek 3. ledna 2019

NAHORU

Sociální výzkum v domově seniorů

Ještě před několika lety byl „domov“ jedním z možností, jak řešit problémy starých lidí. Bydlení, vztahy, zdravotní problémy a další. Místo tu bylo přidělováno podle zájmu a potřeb seniorů a jejich rodin. Žádné velké prošetřování nebylo zapotřebí, protože se většinou všichni znali.

Pobyt v domově byl pak odrazem života lidí na vesnici. Na zahradě pěstovali brambory, jezdili na výlety, věnovali se ručním pracím, navštěvovali je umělci a společně se dívali na televizi nebo na filmy. Přibývalo však berlí, chodítek, objevovaly se invalidní vozíčky. Nových obyvatel domova bylo málo, nebylo místo.

I mimo domov lidé stárli a narůstal počet těch, kteří se už o sebe nedovedli postarat. Již nepřicházeli sice staří, ale ještě mohoucí lidé, ale klienti někdy na vozíčcích, kteří se už nedokázali sami ani najíst. A vlídný a laskavý personál padal únavou. Nastal čas změny.

Vzrůstá potřeba ošetřovatelek, mění se způsob práce a s tím i ovzduší v domově. Záhonky za budovou jsou zatravněny, protože už není nikdo, kdo by je obdělával, jídelna se vyprazdňuje, protože stále více lidem je potřeba pomáhat s jídlem na pokoji, uvadají vzájemné vztahy. Mezi klienty domova navzájem, protože se pravidelně nevídají, i mezi klienty a personálem, neboť ten má díky narůstající zátěži stále míň času.

Situace začíná připomínat situaci v obci, ve společnosti. Všichni jsou zaneprázdněni a nikdo nemá na nikoho čas. V domově naštěstí zůstal, na rozdíl od „tam venku“, zájem personálu a hledali řešení.

Jako vždy, když se hledá, našlo se. V domově se začly objevovat studentky nedaleké zdravotní školy a se stařečky a stařenkami si povídaly, pomohly. Některé to vzaly tak vážně, že 16letá dívka zůstala přes naléhání personálu i rodičů s umírajícím dědečkem až do úplného konce. „Slíbila jsem mu to, tak jsem nemohla odejít“, řekla pak skromně a bez známek stresu.

Také se díky sponzorům podařilo získat peníze na plat další ošetřovatelky a do domova se vracelo ovzduší, které si starší obyvatelé pamatovali z dřívějších dob. Zvěst o domově se rozšířila po kraji a jednou se tu objevil student nedaleké Fakulty sociálních studií, aby našel odpověď na otázku, proč jsou tu lidé, personál a klienti spokojenější než ti „venku“.

Když zjistil, jak je ten malý zázrak možný, měl nakonec problém, neboť těžko hledal slova a vědecké termíny, kterými by situaci a příčiny spokojenosti klientů i laskavosti personálu popsal.

Také to nedovedu. I když jsem přesvědčený, že je cítíme každý a toužíme, aby se „to“ vrátilo. Aby to bylo jako v našem dětství, kdy se každý zajímal o druhého, věděl, že nezůstane sám, bez pomoci. Vzpomínám si, že i když na sebe nebyli lidé ani tehdy vždy jen vlídní, cítili jeden s druhým. V dobrém i zlém.

pátek 28. prosince 2018

NAHORU

Vzpomínka na štědrovečerní zjevení

Dnes ráno jsem si vzpomněl na Štědrý den asi před 70 lety. Spával jsem v nevytopeném obýváku, rodiče vedle v ložnici v chledu ještě větším. Topilo se jenom na velké svátky, vstávali jsme do zimy, studenou podlahu pod bosou nohou cítím dodnes.

Byla tma, pomalu jsem otevíral oči a vnímal něco neobvyklého, závan tepla. Dnes je Štědrý den a naše hodná mamička už zatopila. Z kuchyně jsem slyšel, jak si starší sestra povídá s tátou. Ten přenádherný pocit očekávání o štědrovečerním ránu nikdy nezapomenu.

Co mi Ježíšek přinese? Moc jsem si přál brusle, Kanady jsme jim tenkrát říkali. A na stole by mohla být mandarinka. Měli jsme loni se sestrou jednu napůl a moc mi chutnala.

Tu jsem ucítil na čele teplou maminčinu ruku. „Vstávej, dnes je výjimečný den. Narodil se Ježíšek a donese Ti určitě nějaký dárek, můj milý“. Vždy mi říkala „můj milý“.

Nebyli jsme nábožensky založená rodina, ale pohádky tenkrát vypravovali dětem všichni blízcí a já příběhy miloval. V adventu příběh o narození Ježíška jako lásky a dobra. Tak nám o něm tenkrát povídali. Dodnes miluji také dárky a stejně jako všichni mí kamarádi, očekával jsem je od Ježíška. Žádného jiného dárce nás nenapadlo hledat.

Následující obraz mám před očima celých 70 let:

Už byl večer, obývací pokoj, kde jsme mívali vánoční stromek a vždy na Štědrý den večeřeli, byl od rána tajemně zavřený. Moje obrazotvornost a očekávání byly napnuté, když tu jsem najednou uviděl matku malého Ježíška.

Do předsíně, také vždy studené a temné, vedly z kuchyně zasklené dveře. Leptané sklo s broušeným vzorem, takže se nedalo rozeznat, co je za ním. A skrz to sklo jsem uviděl kulaté světlo jakoby kapesní svítilny. V jeho záři se rýsoval obrys postavy v oděvu, ve kterém se zobrazovala na oltářích a obrazech Ježíšova matka.

Všichni jsme byli v kuchyni a já jsem zvolal „podívejte!“, ale v tu chvíli zjevení zmizelo. Dodnes mi nikdo nenamluví, že to byl fantazijní obraz. Bylo to krásné, i ten pocit pro tu chvíli naplněného dětského očekávání, který může pochopit jen ten, kdo ví, že Vánoce jsou kouzelné.

pondělí 24. prosince 2018

NAHORU

Blahoslavené ruce našich maminek a babiček

Mám rád žloutkové řezy a tak mi je Lidunka na každé Vánoce upeče. Jsou z křehkého ořechového těsta, plněné marmeládou a polité žloutkovou polevou. Delikatesa hodna Vánoc.

Dnes při kávě se zamyslela a uvažovala, jak dostane upečený křehký plát z plechu. No jistě. Dá se péct na pečící papír a pak se jednoduše stáhne kam třeba. Jak to však dělaly naše maminky? Žádný pečící papír, žádné mixéry a další pomocníci.

Vzpomínám, jak jsme běhali s kameninovým hrnkem s vyšlehaným krémem do sněhu, aby sněhová poleva nebo hmota na bílkové sladké pusinky, míchaná v horké vodě, nepřischla a držela tvar. A spousty a spousty dalších „fíglů“, které každá hospodyně musela znát nebo sama vymýšlela. Celý život, většinou až do vysokého věku, protože bylo vždy co dělat a zejména o svátcích nebo o žních bylo plno práce a každá ruka byla ku pomoci dobrá. Stařenka, která by trpěla zjevnou duševní chosobou, byla zvláštností.

Může to být tím, že všechny, které jsme znali, a znali jsme celou vesnici, až do smrti pomáhaly mladým v domácnosti, vařily, pekly, hlídaly vnoučata, háčkovaly, pletly, látaly punčochy. Kdo to ještě umí nebo aspoň viděl, jak to někdo dělá?

Dnes patří práce rukou k vědecky doporučované terapii a prevenci proti stárnutí. Komu se však dnes chce rukama něco dělat, když je ovladač televize po ruce a na internetu spousta zajímavostí? 

Medicínsko-farmaceutický komplex zatím vymýšlí názvy nových nemocí a vyvíjí na ně léky. A lidé jsou víc nemocní. My si totiž nenecháme poradit; čím jsme starší, tím častěji natahujeme ruku po nějakém léku.

Co s tím uděláte?

neděle 23. prosince 2018

NAHORU

Jak přežít advent i Vánoce

Byli jsme ve městě. Koupit nějaké oblečení, pár knížek, nějakou radost pro nejbližší. Ať jsem vešel do kteréhokoli obchodu, oči mi tak přecházely, že jsem neviděl nic, co bych koupil. Ani pro nás, ani jako dárek. Zcela nečitelné. Dokonce i v knihkupectví plném knížek, odkud bych si vždy odnesl nejraději polovinu, nic.

Ba ani v jídelně u nádraží jsme si nevybrali polévku a zašli jsme k Vietnamcům. Bylo nám tam příjemně. Mám novou čepku, vietnamskou. Ta mne „oslovila“. Vietnamské obchody jsou pro mne ještě aspoň trochu "čitelné". Že by mne tak lákala ta jednoduchost bez falše? Být přirozený a na nic si nehrát? Nakonec jsem to svedl na advent, jako období ještě většího shonu a šílení než jindy, a na svoji neochotu se tomu přizpůsobit.

Advent je i doba očekávání, které nás však činí nešťastnými, když se nenaplní. Ještěže následuje Nový rok a my můžeme slavit. To ten splín zaženeme. I když si většinou připravíme další. To je život.

Přemýšlím, co je pro mne advent jiného než spěch, nakupování, shánění. Co očekávám, až to na Štědrý večer všechno skončí? Nakonec k čemu to všechno je, když o příběhu, který se prý kdysi stal, dnes už stejně málokdo víme.

Ovšem pozor! Tisíce let lidé oslavovali slunovrat, stovky let si o Vánocích připomínáme, že se máme mít rádi a láska je nejvyšší dar, který jsme dostali. A protože jsem už jesličkám odrostl, víra v nadpřirozeno se nějak vytratila, napadlo mne prožít těch několik dní adventu a pak aspoň Vánoce s novou vizí.

Zkusil jsem to. Svět je najednou přátelštější, lidé laskavější, milejší. Víte však, co mi dalo nejvíc starostí? Představu, že jsou lidé dobří a mají se rádi, ve své mysli vytvořit. Rozpomenout se na svůj dětský ideál a vtělit jej do představy "starce", který má všechny rád a je vlídný a laskavý k ostatním.

Stálo to za to. Mám pocit, že dokonce nějaké mé neduhy odešly nebo se aspoň neozývají. A všímám si, jak se změnili lidé kolem mne. Jsou vlídní, laskaví, ohleduplní. 

Usiluji, aby mi to vydrželo. Aspoň do Nového roku 🙂 

čtvrtek 20. prosince 2018

NAHORU

Nepodává léky ale vyléčí

(na konci komentář)

Stařenka, malinká, silné postavy, v ordinaci svého lékaře:

„Pane doktore, bolí mne tady pravá kyčel, moc špatně chodím. Sousedce dali umělý kloub a nic ji nebolí.“

Babi, sestřička říká, že vážíte 86 kilo, neměla byste radši shodit?

„Už jsem se pokoušela, protože syn mi také povídal, že když zhubnu, budu líp chodit. Koupil mi kůru na zhubnutí, ale já jsem ještě přibrala.“

Víte co, babi, dám vám tady deset prášků. Jsou hrozně drahé.

???

Ne, nebojte se, vás nebudou stát nic, sestřička vám je uloží do krabičky. Uleví vám od bolesti a budete po nich hubnout. Možná budete muset častěji čůrat.

„Ale já mám na záchod daleko.“

Tak se projdete. Chodíte aspoň na nákup nebo po sousedech?

„Ne, mladí mi všechno přinesou a kam potřebuji, snacha nebo vnuk mne dovezou autem.“

Jak vás tak poslouchám, babi, myslím, že vám sestřička ty tablety nezabalí. Říkal jsem, že jsou drahé, a když se nebudete hýbat, tak vám nepomůžou.

„A na výměnu toho kloubu mne pošlete?“

Vždyť by se k němu pro vaše sádlo ani nedostali. Víte co, uzavřeme dohodu. Já vám ty tablety dám a vy mi slíbíte, že budete chodit každý den na procházku a zhubnete. Za měsíc si to tu zkontrolujeme. A když zhubnete aspoň 3 kila a bude vás kloub stále bolet, pošlu vás na vyšetření do špitálu a oni už vám řeknou. Mají z toho dost peněz, tak vám ho asi vymění.

Za rok ta samá babička

„Pane doktore, nestačilo by, kdybych chodila na kontrolu jenom jednou za rok? Vždyť mi nic není a sám říkáte, že mám výsledky jako mladice.“

Pamatujete, babi, jak jste tu před pár lety prosila o protézu? A co vaše sousedka?

„Ta už nechodí. Vyměnili jí i druhý kloub a má takové bolesti, že jen polyká prášky. Jak jsem vám vděčná, pane doktore. Ty prášky na hubnutí, co jste mi tenkrát dal, ty byly úplně zázračné. Po druhém balení jsem shodila ještě víc a dnes mám jenom asi 6 kilo nadváhu. A na procházky jsem si tak zvykla, že chodíme i s dědou každý den.“

Když babička odešla, říká doktor sestřičce: „dochází nám placebo. Mám z toho sice houby, ale kolik jsme jich už takto vyléčili, viďte, sestři…“

vloženo ve středu 19. prosince 2018

KOMENTÁŘ - příběh od mého kamaráda Karla:

Moje babička z otcovy strany, prostá to venkovská žena, bývalá textilní dělnice, měla neustále "něco se zdravím." Nestěžovala si, žádného doktora nepotřebovala, snad jediný "lék" na které se pamatuji, byla francovka Alpa. K masáži bolavých kolen, na kostku cukru proti chřipce. A dožila se vysokého věku, 87 let. Spíše pak "chátrala" duševně než tělesně.
Vzpomenu si na to, když ráno polykám 5 tabletek, večer jen tři různé. V poslední době jsem zkusil některé na čas vysadit a… nic se nestalo, ranní masáž lýtek se ukázala jako účinnější, než chemikálie.
A tak začínám věřit, že stejně jako televize z nás udělala hloupé šestileté kluky, chemický průmysl objekt na oškubání zákazníka a ždímání pojištění. Jak z toho vykličkovat, samozřejmě nevím. A tak jen planě naříkám!!! 
24. prosince 2018

NAHORU

Vědecké pravdy a skutečnost

Kluk přiběhl ze školy a rovnou za dědou: „Pan učitel nám dneska říkal, že existují částice, které vlastně neexistují. Ani nic neváží. Vy jste se takové blbosti ve škole také učili?“

Starý muž se chvíli na kluka díval, než pochopil, o čem to mluví.

„Neučili, Jarečku, ale není to blbost. Když já jsem chodil do školy, tak sice lidi věděli, že existuje Duše a svět byl stvořen, ale věda to ještě nechápala.“

„Dědo, ty jsi ještě větší pohádkář než náš učitel. Ten nám také vypravoval, že máme duši a ta že do našeho vědomí vstupuje a pomáhá nám se rozhodovat. Samé kecy.  A s těmi částicemi tomu vůbec nerozumím. Jak může něco existovat a nemůžu si na to šáhnout?“

Starý muž se zamyslel, vybavila se mu paní učitelka v první třídě. Vypravovala jim, že člověk je duší spojen se stvořitelem a díky tomu spojení je úplně svobodný a může dokázat všechno na světě. Jak to má říct tomu klukovi, kterému už 6 let vtloukají ve škole do hlavy, že člověk pochází z opice a svět vznikl náhodou. Musí to nějak ukončit.

„Víš, Jarečku, když já jsem chodil do školy, lidé hodně věcem věřili. Byli víc spojeni s přírodou a vším živým, měli víc času a hodně přemýšleli. Věda je však vědou od toho, že než něčemu uvěří, musí to prokázat, aby to bylo rozumem pochopitelné.

Například zvážit částici se lidé naučili až koncem minulého století a tak potvrdili skutečnost, o které vám povídal pan učitel. A protože věda celých 400 let dost bloudila a hledala, těžko se některých mylných závěrů zbavuje.“

„Ale dědečku, přece když vědec vysloví nějakou poučku, musí to dokázat, sám jsi to říkal.“

„To máš pravdu, ale existují ve vědě také vědecké téze, které nemusí být vždy úplně vědecky prokázané.“

„Například?“

„Třeba, že myšlenka ovlivní tělo a člověk se uzdraví tím, že bude věřit, že je zdravý. To je stejně pravda, jako že by se celý vesmír rozpadl, kdyby neobsahoval částice, které nic neváží. A to vám říkal pan učitel.“

NAHORU