Naše pouť a Archeopark pravěku (74)

Také letos bylo u nás na náměstí a v okolních ulicích znát, jak skutečným zjevem je Kvíčerovská pouť. Polické náměstí plné atrakcí, ulice k Peny i k autobusovému nádraží plné stánků, stánky kolem kovárny a všude od pátku do pozdních hodin v neděli plno lidí. Vypadalo to, že 100 korun za tříminutové svezení na atrakci, na kterou bychom my v žádném případě nevlezli, nebo 60 korun za houpačku či řetízkový kolotoč, je cena přiměřená.

My jsme se také „rozšoupli“. Lidunka si koupila dvě dřevěné vařečky, kus tureckého medu nevalné kvality a pro kamarády jsme pořídili nějaká srdíčka. Milé bylo setkání s několika známými z Police i z Broumova. Útratu rodiny, čítající dvě dospělé dcery, 6 ještě nedospělých vnoučat a dvou pravnoučat, kterou vedla babička z Křinic, jsme si raději nepředstavovali. Na dětech však byla vidět radost, která se žádnými penězi zaplatit nedá. A proto pouť přece je.

Letos jsme si zvlášť všímali skládání a pak v pondělí dopoledne rozdělávání a nakládání atrakcí. Obdivovali jsme profesionalitu dělníků i konstruktivnost tvůrců, kteří dokázali vymyslet všechno tak, že se to rozloží z jednoho návěsu a za pár hodin uvede do provozu. Pak se zdá výše vzpomínaná cena za jedno tříminutové svezení nízká. Máme tedy po pouti, děti čeká začátek školního roku, o kterém všichni doufáme, že bude takový, jak jsme po desetiletí zvyklí a jak si z dětství pamatujeme. Až do Vánoc, kdy budou první velké prázdniny. Bude-li se chodit do školy, uteče to dětem jak voda. Však si na to ještě určitě vzpomínáte.

V úterý jsme se vypravili do „Archeoparku pravěku ve Všestarech“, asi 9 km od Hradce Králové. Byla zima, sluníčko se objevilo až po obědě a Lidunka, jen v halence, kabátku a ve tříčtvrtečních kalhotách uvítala, že Archeopark má i vnitřní expozici, kde lze na třech podlažích sledovat vývoj člověka, osídlení a jeho činnosti několik desítek tisíc let zpátky. Průvodce nám při prohlídce vnější expozice, která je vystavěna jako pravěká vesnice a je tam k vidění spousta zajímavostí, již nevypravoval přihlouplý příběh, jak pravěcí lidé ulovili mamuta a jeho maso pak konzumovali. Myslím, že jste se tomu posmívali v dětství i vy. Vždyť kolik masa bylo na zvířeti, velkém jako dvoupatrový dům, a v jakém rozkladu by bylo, než by jej spotřebovali lidé ve vesnici o několik desítkách obyvatel. Ledničky nemaje. Navíc v té době snad lidé maso ještě nejedli.

Také jsme si při výkladu uvědomili, že v dobách, kdy se v Egyptě stavěly pyramidy, na našem území bydleli lidé v chýších jako dole na obrázku. Tu jsme si vzpomněli na objev, který udělala věda v posledních desetiletích. Nejsme potomci neandrtálců. Člověk se na Zemi objevil takový, jaký je dnes, před dvěma sty tisíci lety. Ne jako opice. Jsme rádi, že jsme sem zašli také proto, že si v těch obrovských dimenzích času uvědomujeme, když už žijeme tak dlouho, jak věda tápe a že netřeba vždy věřit všemu, co vědci vydávají za skutečnost. Například se ukazuje, že vznik vesmíru „velkým třeskem“ je skutečně blábol.

Ještě si vám dovolíme napsat o jednom příjemném zážitku ze smutečního obřadu. Bylo to minulou neděli v evangelickém sboru, kde se věřící loučili se svojí víc než 90letou členkou. Měla dvě vnučky, dnes dospělé ženy, a každá z nich napsala „babině“ dopis na rozloučenou. Farář oba dopisy velmi citlivě zakomponoval do obřadu a dal vzniknout obrazu laskavého a milujícího člověka, který celý život obětoval dětem a oběma vnučkám. Zesnulá je vedla k lásce a pokoře a mne napadlo, jak musí člověk žít, aby na něj pozůstalí vzpomínali s takovou vroucností, jako obě ženy na svoji babinu. Vzpomínku jistě ponesou v srdci díky životu zesnulé a hezkému smutečnímu obřadu také ostatní přítomni.

pátek 20. srpna 2021
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *