Co si vzít na pěší výlet

 

Když se můj praděda vypravoval „do světa“, jak říkal návštěvě sestry ve městě, kontroloval, zda má „tabák, fajfku a peníze“. Když se po 70 letech vypravuji někam já, pak kromě peněz potřebuji nutně mobil, foťák, krokoměr a teď se zdá, že k tomu přibyla další „vymejšlenost“.

„Dědečku, nechceš chytrý telefon? Já mám nový a tento už nebudu potřebovat.“, zeptal se mně nedávno vnuk. Ještě spolu jsme nahráli mapu naší republiky a my si s babičkou včera vzali telefon sebou. Zatím s ním netelefonujeme, jenom pro ty mapy.

Výhodu jsme objevili po pár kilometrech, kdy jsme si zkrátili cestu neznačeným chodníkem a zjistili, že jdeme špatně.  Jen jsme aplikaci s mapou zapli, za pár sekund jsme viděli, kde jsme, kudy vede značka a našli, kam máme jít.

Já tu však teď sedím a přemýšlím, jestli jej nemám vrátit. Díky telefonu nemusím moc pozorně sledovat značky, nemusím dávat pozor na cestu ani přemýšlet, kam na neoznačené křižovatce odbočit. Myšlenky se rozutíkají a já si třeba nevšiml, že jsme přešli kolem Žižkova dubu, který jsme chtěli tolik vidět. Stejně jsme minuli několik milníků, na kterých vždy sledujeme, jak daleko máme  do cíle.

Ve druhé půli naší cesty jsme si uvědomili, že zmizelo příjemné napětí, či jdeme dobře a méně si všímáme okolí. Ženeme se podle bodu na mapě a sledujeme, je-li totožný s trasou v telefonu. Jsme jak Japonci, kteří se ženou městem podle mapy na selfi tyči a fotoaparát plní obrázky a videi, jež natočili.

Mobilní telefon mi dal jistotu, že kdykoli se něco stane, mohu zavolat o pomoc. Vzal mi však pocit nezávislosti, protože stejně může kdokoli zavolat mi. Zbavil jsem se kousíčku osobní svobody. Tahám sebou krokoměr a pak sleduji, kolik jsem ušel minule a kolik tentokrát. Zatím ještě ne jako kamarád, který je schopen obejít navíc půl vesnice, aby „dohnal“ minulý rekord.

Kolik jen času zabíjím focením. Ty tisíce fotek nikdy nikdo neuvidí a když si v zimě vzpomínáme, kde všude jsme byli, máme před očima krásu a božský klid, které se nám uložily v duši. Málokdy zapneme počítač nebo otevřeme fotoknihu, protože neobsahují to nejdůležitější – pocit, který jsme tam u toho stromu nad řekou měli. Nebo když jsme se šplhali do příkrého kopce, sotva dýchali a vedli se za ruce, abychom si dodali sílu.

Nakonec se obávám ztráty schopnosti, kterou si časem vypěstuje každý poutník: orientovat se v prostoru bez kompasu a bez mapy a přece dojít, kam chce. Nevím, či se to podaří s foťákem, telefonem a s aplikací ve smartphone.

Úspěch zaručuji s někým milým a nejlíp za ruce ☺.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *