Vlastivědná vycházka.

vloženo v neděli 29. července 2018

Inspirace chůzí.

Asi 10 lidí s lesníkem a botaničkou. Šli jsme nedalekým okolím našeho městečka, procházeli většinou místy, kam by mne nenapadlo zajít. A bylo tam všude krásně. V tom letním dnu, prohřátém sluncem, všechno vonělo, zářilo, bzučelo a dohromady vytvářelo polštář pro duši.

Ještě nikdy jsem neměl možnost jít víc než půl dne přírodou s člověkem, dokonale znalým každé cestičky, pěšinky. Nebo s jiným, schopným vyjmenovat a poutavě popsat 30 rostlin, které rostou na krátkém úseku chodníku, vyšlapaném zvěří.

Lesník popisoval ochranu památných stromů, hovořil o lidských obydlích v krajině a o její ochraně tak, aby zůstala neporušená i pro ty, přijdou po nás. Botanička podrobně popisovala vnitřní uspořádání rostlin i se zdůvodněním, proč je to „zařízeno“právě takto.

Jistě je zajímavé vědět, kolik kubíků dřeva na hektaru obsahuje nádherný bukový porost víc než stoletých stromů nebo proč je v listu rostliny vrstva živých buněk krytá z jedné i z druhé stany vrstvou buněk odumřelých. Je nesporně užitečné, zvláště dnes, chránit přírodu proti vandalům a necitlivým lidem, kteří jsou schopni si postavit mezi roubenkami dům ve stylu Beverly Hills.

Skutečně chráníme, či jenom ochraňujeme a škodíme jinde?

Myslím si však, že není možné chránit přírodu a nehovořit s bytostmi, které ji obývají. Projevovat lásku a zájem jenom tím, že přivážu mezi větve provaz, aby se při větru neodlomily od kmenu. Jako bychom své dítě jenom krmili, oblékali a nikdy je nepohladili, neprojevili mu soucit, zájem o to, co ho trápí nebo z čeho má radost.

Díky lidem, jako jsou naši průvodci, víme mnoho o životě v přírodě, máme štít proti zlovůli pitomců a nevzdělanců. Avšak nemáme jistotu, či nezasahujeme do Božího plánu. Zda bytostem, rostlinám, stromům, živočichům, zvířatům víc neškodíme, než pomáháme.

Neutěšený stav věcí v našem světě je také důsledkem našeho materialistického přístupu k němu. Chráníme, přinášíme nové, ale neptáme se, jestli o to někdo stojí, jestli tím víc neubližujeme, než pomáháme. Jsme tak nafoukaní, hrdí na svůj rozum, že ani nepomyslíme na to, že naše dobré úmysly mohou být ve skutečnosti danajským darem prostředí, celé civilizaci.

Tento svět nepotřebuje rozum a materiální blaho, ale cit a duchovní rozvoj.

A to nemí možné bez kontaktu s prostředím skrze „nemateriální“ smysly, o kterých mnohdy ani nevíme, že je máme.

Zamysleme se a rozvíjejme je.

 

 

Sny o tvoření dobrého a krásného světa

vloženo v neděli 22. dubna 2018

 Vždy jsou dvě krajní možnosti

Když putujete od rána do večera odněkud někam, sami dva a třeba celý den ani nikoho nepotkáte, máte dvě krajní možnosti. Buď se z toho zbláznit nebo to náležitě vychutnat. Když se pohádáte, nejenže nikam nedojdete, ale navíc máte zkažený den. Když si to budete vychutnávat, můžete zažít nádherné okamžiky souznění a společného vnímání krásna. Pokud nebudete spěchat, pak si dokážete třeba říkat věci, ke kterým se jinak odhodláte jen těžko. Někdy je i mezi blízkými jakási neviditelná přehrada, která brání na jedné straně sdílení, na druhé porozumění.

Odkud a kam putujeme

Tu druhou z popisovaných krajních možností jsme si prožili naplno při našem posledním výletu od Chlívců nedaleko Stárkova přes Jestřebí hory nad Rtyní v Podkrkonoší a Malými Svatoňovicemi. Krásný slunný den. Teplo akorát a my jsme šli tak bezstarostně, že se nám podařilo dvakrát ztratit značku a jít úplně jinam, než jsme chtěli. V klidu jsme se vždy vrátili a jedno takové „zabloudění“ nad Chlívci mělo za následek, že jsme našli nevelký obelisk s nápisem „Zde bývala kdysi hvězdárna“. K tomu latinský nápis a nic víc. Tak jenom víme, že nad Chlívci kousek nad Stárkovem byla kdysi hvězdárna. K ničemu nám to sice není, stejně jako tisíce dalších informací, ale člověk má dobrý pocit, když "ví".

Už podruhé jsme šli kolem věznice v Odolově. Vždy mám z pohledu dolů do dvora, obehnaného žiletkovým plotem a hlídaného vlčáky, nepříjemný pocit. Zvlášť když vím, že vězni takových zařízení nejsou vždy jen světu nebezpeční lumpové. Znám několik lidí, kteří se dostali do kriminálu způsobem, jejž nemohu vyloučit ani u sebe, který by byl možný u dalších lidí, které znám. Člověku se podaří udělat v životě hloupost, a když si ji uvědomí, sám sebe nechápe. A my jsme tak humánní společnost, že jej šoupneme za žiletkový plot. Ještě že se už neupaluje.

Inspirace védickým obřadem

Slunce nádherně hřálo, ve stínu lesa bylo příjemně teplo a díky chladu, který vanul z okolních porostů, i na přímém slunci. A my jsme si povídali. Nedávno jsme na YouTube poslouchali rozhovor o starých vedických obřadech. Zaujala nás poznámka jednoho z účastníků, že vedický obřad svatby je dobré zopakovat ve věku, kdy odrostou děti a člověk pomalu končí svoji kariéru. Před vámi je však ještě celý další život.

A tak jsme si povídali, co bychom mohli příští léta nebo desítky let ještě vytvořit, čím bychom mohli přispět a rozvinout Boží stvoření. Jenom pro toho, kdo nás nezná: představu stáří na LDN nebo v Domově důchodců jsme vyloučili už před lety.

Co ještě můžeme vytvořit, když je nám 75+

Na obrazu postavit dům, založit malou farmu nebo hospodářství na pěstování jídla pro vlastní potřebu jsme se neshodli už dřív. Podobně jako na možnosti přestěhovat se někam k moři, do jiné kultury a učit se mnoha věcem znova, žít v cizím prostředí. Probrali jsme ještě několik dalších, méně náročných představ, avšak zatím jsme se na ničem zcela neshodli.

Máme jen společnou představu, že si nějaký objekt tvoření najdeme a budeme pokračovat ve využívání svých sil a získávat další schopnosti pro pomoc tomuto světu. Ono je nakonec jedno, co člověk v tak pestrém vesmíru, jaký Bůh stvořil, vytvoří. Důležité je, aby to bylo v souladu se záměrem stvořitele. Tedy v lásce a pomoci sobě i druhým.

Trvání našich cest

Symbolický byl pro nás závěr tohoto putování. Scházeli jsme dolů do Malých Svatoňovic podle křížové cesty. Už dříve mne napadlo, proč někdo toto hrůzné drama před staletími napsal a proč se mezi lidmi znovu a znovu hraje, když mnoho jiných, lepších a povznášejících zapadlo nebo se jim nevěnuje pozornost. Křížová cesta, symbolizující utrpení, hrozby, tresty a ponižování je přesný opak toho, v čem a co chceme dál tvořit.

Tak jsme v míru a pokoji, opět symbolicky, ale teď už v tom dobrém slova smyslu, prošli kolem pomníku tvůrců v tomto národě z největších, bratří Čapků. Nasedli jsme na vlak a jeli domů. Pod horami, kterými jsme od rána putovali a které nás dnes tolik inspirovaly.

Jsme dobří. Ne proto, že jsme ušli 14 kilometrů a vylezli nějakých 400 výškových metrů. Proto, že jsme si za celou dobu říkali jenom hezké věci, drželi se za ruce, pomáhali si a snažili se jeden druhému cestu co nejvíc zkrášlit. A při tom ještě s láskou myslet na jiné a přemýšlet, jak jim zpříjemnit a ozdobit život. Možná by to mohl být dobrý cíl na dalších 30 let, které máme před sebou.

Pořád je nutno krást a zabíjet?

vloženo v sobotu 17. března 2018

V Náchodě na autobusovém nádraží jsme se na Medvědí zastávce „pozdravili“ s medvědy a přes náměstí vydali na kopec k Náchodskému zámku. Svítilo slunce. Sluneční paprsky laskaly tváře a v závětří bylo cítit jejich teplo, i když jarní vůně ještě nevály.

Obdivovali jsme krásu aleje Kněžny Zaháňské od zámku kolem Vojenského hřbitova na Kramolnu. Tu, kousek za vesnicí, v nejvyšším bodě naší cesty, jsme se rozhlíželi přes vodní nádrž Rozkoš k Hradci Králové.

Pokračovali jsme přes louku do lesa, potkávali lidi, většinou se psy. Psi byli všichni domácí mazlíčkové, kteří by se rádi „vítali“ a zdravili. Majitelé je rychle přivazovali na vodítko v obavě, že by je nezvládli a psi by nás ušpinili. Byla to milá setkání jako vždy, když se potkají lidé s otevřeným srdcem. A v tu neděli vybízela celá poznenáhlu se probouzející příroda k vstřícnosti a soucítění.

O to silněji jsme si uvědomovali hrůzy, které tento kraj zažíval před 152 lety. Připomínají je pomníčky kolem cesty a turistické ukazatele na ty vzdálenější. Památky na Prusko-rakouskou válku, která zde zanechala stopy. Pomník mladého „Myslivce“ z Rakouského Mysliveckého praporu nad Vysokovem je stále mementem. V kontrastu s výhledem na nádherné pohoří Orlických hor, kam se mladý „Myslivec“ už více než sto let dívá, připomíná nesmyslné lidské chování.

Prošli jsme Vysokovem a od pomníku jezdecké bitvy 1866 obdivovali panorama Náchodského zámku, jak se „rozhlíží“ to okolí. Zde, opět v kontrastu s míruplným výhledem, se zrůdnost důsledků lidského konání odráží v nápise na pomníčku: „V jízdecké bitvě v půlhodině rozsekáno palaši 595 mužů a 494 koňů“.

Jsme dnes jiní? Máme se víc rádi, umíme si naslouchat a vycházet vstříc? Nebo stále toužíme druhého okrást a myslíme si, že se tím budeme mít lépe? Z uvedených artefaktů po cestě jsme mnoho klidu nenačerpali.

Dál jsme kolem několika památek na hrůzy války sešli k nádraží ve Václavicích. Všimli jsme si rozpadajícího hotelu, též svědka přízraků, které ženou lidi do záhuby, duševního zmaru.

Člověk, tak dokonalý tvor, nadaný neomezenými tvůrčími schopnostmi, a on se snižuje k lumpárnám, okrádá ostatní a z touhy po moci a majetku je schopen zabíjet.

Narodil se, abychom mohli být lepší

 vloženo v sobotu 23. prosince 2017

Dnes už jen pár lidí nezná vánoční příběh. Víc je těch, co zapomněli jeho poselství. Myslím onen vzkaz lidství, který přišel na Zem už v dobách, kdy se o Kristově narození psalo jen v proroctvích. Je těžko si tento příběh představit, i když můžeme být jeho hrdiny.

Vzkaz ze starých časů

„Žijete v temné jeskyni a venku se válí mlhy, prší a ubývá světla. Všude syrová zima. Lidé kolem vás umírají bolestí duše, obavami, že už nikdy nebude líp. Pohřbíváte své mrtvé a obracíte se, kam jinam než k nebi, o pomoc.

A pak najednou, z ničeho nic, se začne rozjasňovat. Na obloze se objeví sluneční kotouč a zahřívá vaše údy. A světla přibývá a přibývá. Chmury minulých týdnů jsou ty tam a vy cítíte, že přichází nový život. A s ním víra, naděje a láska. Napadne vás, že přichází něco krásného a přináší vám dobro. Nemoci utíkají do temnot, beznaděj se proměňuje ve víru a vy i všichni kolem vás září jasem, který omlazuje a léčí.

Napadá vás někoho obejmout, láskyplně k sobě přitisknout někoho blízkého. Běžíte za svojí stárnoucí matkou, abyste jí vyznali lásku, kterou náhle překypujete…

Darovat sám sebe

Rozdali jste poslední zbytek jídla, co jste ještě měli, poslední kus kožešiny jste dali tomu chudákovi u jezera, co tam celou zimu zmrzá v chatrné košili, rozdali jste úplně všechno. Na to ráno, co poprvé vyšlo po dlouhé temnotě slunce, nikdy nezapomenete. I když už nemáte vůbec nic, cítíte, že kdyby potřeboval vaše srdce, i to byste dali.

A zažíváte přenádherný pocit, nepopsatelný avšak tak silný, že nemůžete vstát. Cítíte se bohatí, jako nikdy před tím, rozumíte řeči lišky, která se vedle vás přišla také ohřát na slunci, štěbetání sýkory, co vám usedla na rameni, rozumíte řeči zvířat a slyšíte, co říkají duše ostatních lidí. Tak moc rádi byste jim za ten krásný pocit něco dali.

Avšak už nic nemáte. Všechno jste rozdali. Když potkáváte bezdomovce a chvíli s ním hovoříte, začne se usmívat a i když od vás nic nedostal. Vidíte, jak se mu rozjasnila tvář. A přicházejí další lidé. Jen tak, pro potěšení, pro sílu, která z vás září…“

Kristovo narození nebyl zázrak

Tak až všichni rozbalí své dárky, roztáhněte náruč k objetí a ústa k úsměvu, rozdělejte ve svém srdci oheň milosti a lásky. Přiviňte k sobě svoji ženu, muže, dítě, mámu, tátu, babičku, zazvoňte u sousedů a řekněte jim, jak jste rádi, že jsou to právě oni, s kým bydlíte na společné chodbě…

A pak se, až všechno ztichne, posaďte nebo se jděte projít a kochejte se svým bohatstvím. Protože tak bohatí jste ještě nebyli.

Divíte se, že se narodil Kristus? Tak oslavujme.

 

Příznaky třetího věku

vloženo v neděli 12. listopadu 2017

Co jsme se vrátili ze Slovenska (za 6 dní výškový rozdíl dohromady 5 tisíc metrů a bezmála 100 km), napadají mne nové otázky. Jak udržet duševní svěžest? Jak zlepšit duševní i fyzickou kondici? Co dělat, aby to nebyl náš výlet poslední a mohli jsme těch 20 kilometrů za den ujít v horském prostředí i za 5 nebo více let? Samozřejmě nevím, co bude v příští sekundě, i když se snažím být na odchod do „jiné dimenze“, jak hezky říká náš přítel, připravený.

Co je „stáří“

Člověk prý sklízí plody svého života. Co si počít, když není co sklízet? Možná se to všechno lépe přijímá, když máme za sebou hmatatelné úspěchy, jako například Marie Svatošová, rodačka tady nedaleko. Dokázala uvést do chodu hnutí, díky kterému mohou lidé umírat v důstojném a vlídném prostředí. A co my ostatní? Máme dost vynalézavosti a důvtipu zasadit strom, aby nesl ovoce pro druhé?

Stáří. Ve 30 přelud, v 50 času dost, pro mne je v 75 daleko. Pokud se ovšem někdo nechá zaskočit tělesnými nebo duševními problémy, které se mohou kdykoli najednou zhoršit, má problém. Stejný jako v pětatřiceti. 

Věci kolem nás jsou jinak

I když chodíte po Zemi hodně dlouho, nemusíte si vždy všimnout, že se svět změnil a můžete mít pocit, že ničemu nerozumíte. Nejen počítač, chytrý telefon a řada okolností s tím souvisejících. Pozorujeme, že lidé žijí jinak, vyznávají jiné hodnoty a vy vidíte konec světa.

Co s tím? Lze se divit, nesměle připomenout, ovšem odsuzováním ubližujeme sobě i druhým. O výtkách a nadávkách nemluvím. Máme jedinou možnost: umět s tím žít. Konečně (pokud se to někdo dosud nenaučil) přijmout stav věcí. Nejhorší je, chtít něco měnit v okamžiku, kdy se věci dějí. Vždy k tomu budeme mít spousty příležitostí později.

Tak to je jeden problém, když jsme na světě přes dvě nebo tři generace. Přijímat svět jaký je a měnit jej s láskou k ostatním, rozvážně.

Ve stáří nelitovat, že jsme v mládí něco neudělali

Oba dnes milujeme vícedenní pěší túry od penzionu k penzionu. Ví někdo, proč jsme s tím začali až v 73 letech, když se nám to tak líbí? A kdo ví, že tohle je úplně špatná otázka?

Takto je to správně: „Co uděláme, když takové túry milujeme, abychom si je mohli dopřávat co nejdéle?“

Přemýšlel jsem o tom letos při putování po slovesných horách. Litovat ve stáří, že jsme něco v mládí neudělali? Platí to samozřejmě nejen ve stáří: „Ne!“ Přemýšlejme, co uděláme, abychom mohli dál podnikat své výlety. Dbejme o své zdraví, o duševní a fyzickou svěžest. A tam, kde cítíme, že sil ubylo, mysleme na to, jak je obnovit.

Jistěže dnes, kdy nám je s Lidunkou dohromady 151 let, musíme některé své „podniky“ víc promýšlet, abychom nepřidělali starosti sobě, rodině, přátelům nebo neznámým lidem.

Práce se sebou

Taková „práce na sobě“ jde samozřejmě lépe těm, kdo jsou zvyklí myslet na druhé, kdo se naučili nehazardovat se zdravím, pečují o svůj duchovní růst. Kteří už vědí, že to nejde bez toho, že by dovolili své duši aspoň letmé doteky s Milostí, jejíž neúprosné zákony všechno řídí. Nevadí, když říkáte, že jste ateista. Také skutečnost, že Krista máte zatím za toho panáčka na křížku na krku své babičky, není zásadní.

Tedy dvě okolnosti, na které třeba, když je nám …sát, víc myslet:

  • svět se stále mění a nic už není, jak bývalo,

  • na určité věci potřebujete vynaložit víc úsilí.

Svět kolem vás se změnil a my se potřebujeme učit mu rozumět. Když něco opravdu chceme, najdeme síly a uděláme to. Samozřejmě neváháme požádat o pomoc.

Užitečné zásady

Radujeme se z toho, jaké nesmírné možnosti neustále máme. I kdyby to byla jenom cesta na toaletu, dobrá knížka nebo dokola stejná témata se svými spolubydlícími. Je na nás, abychom své možnost rozšiřovali. Jsme tvůrčí bytosti.

Oddalujeme okamžik, kdy se ohneme, abychom si zavázali tkaničky a tam dole se poprvé zamyslíme, co tu ještě třeba udělat, abychom se pak nemuseli ohýbat znovu… Někde tu začíná stáří. Dbejme, aby nás to nikdy nenapadlo.

 

Materialismus totálně propadl, žene svět do záhuby

vloženo v úterý 19. září 2017

Ať kdekoli dnes řeknete, že se světem kolem nás není všechno v pořádku, že zažíváme těžké období a situace spěje k horšímu, nenajde se nikdo, kdo by odporoval.

Týmy vědců hledají východiska, politici navrhují řešení, bohužel většinou populistická a na první pohled neuskutečnitelná nebo zbytečná. Možná přijde i okamžik, kdy církve uznají, že jejich modlitby nepomáhají.

Nejistotu, pocit, že svět spěje k záhubě, zažívali lidé již mnohokrát. Dosud nikdy však nebyly záporné změny tak silné a nedokázali jsme je tak dobře dokumentovat jako dnes. Není tedy o čem diskutovat.

Materialistická věda východisko nenalézá, modlitby nepomáhají. Je tedy konec? Podle jedněch i druhých to tak vypadá.

Co se to stalo

Materialismus, který zcela ovládl svět ve 20. století a jemuž propadla věda, část kultury a většina lidí, je dnes nejen archaický, ale žene svět do záhuby. Z něho vycházející vývoj, hnaný trhem, bezohledným drancováním, preferující Já před milostí, jež „já“ stvořila, byl zastaralý, už když začal zamotávat hlavu lidem v minulém století. Bezhlavá konzumace způsobila neřešitelné ekologické problémy.

Také z uvedených příčin není už dávno materialismus moderní, nereprezentuje dobu, jako ideál nejen zklamal, ale jako nefunkční totálně propadl. Vede svět do záhuby.

Potenciál, schopný dosavadní vývoj zvrátit

Naštěstí vzniklo v myslích lidí vědomí, které dokáže využívat potenciál, schopný dosavadní vývoj zvrátit. Například v oblasti uzdravování mohou být důkazem statisíce uzdravených nemocných, kterým lékaři, v souladu se svým věděním, dávali pár týdnů, nejvíc měsíců života a oni žijí již desítky let. A jsou zdraví.

Tento potenciál, životní síla, byl postupně objevován a ještě vědecky zkoumán někdy od poloviny minulého století. I když už na jiných základech a jinými přístupy než materialistická věda, která zjišťuje, že je v některých problémech nejen lidského těla bezmocná. Při tom duši vytěsnila kdysi na začátku, když vznikla. Nový potenciál, schopný dnes zachránit svět, je založen na zázracích, na vlohách a dovednostech, odpovědět na otázky, inspirované našimi nejtíživějšími starostmi. A s těmito vlohami jsme spojeni právě svojí duší.

Onu milost, nekonečnou lásku, která to všechno iniciuje, znají děti při narození, pamatují si ji pár dnů nebo týdnů, dokud jim to z jejich vědomí nevymažeme svým působením. Vědí, že jsou dokonalé bytosti, talentované a naplněné milostí, že jejich posláním je sloužit životu a pečovat o něj. Později zapomínají, že jsme všichni pro tuto práci plně kvalifikovaní dary milosti, které jsme dostali při narození.

Strach je jednou z hlav saně, která nás paralyzuje

Končíme a v mnoha případech u mnoha lidí to už skončilo tím, že se bojíme, nevěříme sobě ani milosti, která je stále s námi. Protože jsme ji už tolikrát okřikli a potlačili, neodvažuje se již sama projevit. A my se stále víc krčíme, necháváme se nacpat do formy, která nás omezuje, a nakonec se do ní zcela uzavíráme.

Ze strachu se vytvoří vícehlavá saň, která nás ovládne, a my zcela paralyzovaní zapomínáme na naše vroucí spojení s milostí. Přestaneme být vděční, potlačíme a pošlapeme své city, na jejichž místo se protlačí mnohdy nízké pudy. Zapomeneme, že jsme přišli na svět jako milující bytosti, naplněné veškerou láskou univerza.

Kdo se ještě může zachránit?

Pro jednotlivce, který to všechno přijme do svého vědomí, nebude nikdy pozdě. Ovšem společenstvími, státy, celým světem se již šíří velmi „drsné“ signály, že se nacházejí v krizovém stavu. V krizi životního prostředí, politiky, v krizi v oblasti sociální i finanční.

Východisko je v potenciálu, životní síle každého člověka, která je díky nemnohým jedincům jako Deepak Chopra nebo Brandon Bays, Clemens Kuby a dalším, zkoumána již po desetiletí, a díky níž se uzdravily miliony lidí ze svých neduhů nejen tělesných.

Situace je už natolik vážná, že k vyléčení „naší planety“ musí přispět každý sám za sebe. Nelze se spoléhat na politiky, medicínu, na akademicky vzdělané odborníky ani na církve.

Tisíciletí odkládali lidé své problémy na Boha, na své vládce, na vlády, na kde koho. Všem jakoby došla trpělivost a dnes můžeme pomoct jen každý sám sobě. Nakonec už lidová moudrost říká:„Člověče pomož si, i Pán Bůh ti pomůže“.

Východisko

Nikdo, ani ten stařičký Pán Bůh, nám nepomůže a je to na nás. Protože každý jsme v lásce byli stvoření a milostí jsme obdaření. Milostí, která nám dala život a tímto životem nás provází k lásce, zdraví a k naplnění…

V tom je jistota, že všechno dobře dopadne. Protože milost nikoho, kdo se na ni obrátí, i podle zkušeností z dosavadní praxe, nezradí, a každému, kdo se přičiňuje, pomáhá.

Pokud jste dočetli až sem, je pravděpodobné, že se i vy dokážete o tuto jistotu opřít. Ovšem bez vašeho vlastního přičinění se nic nestane.

 

Nebudeme emigrovat, není kam

vloženo v pátek 1. září 2017

 Jsme tu doma

Žije se mi u nás dobře, jsem tu doma. S lidmi vycházím, i když se občas najde někdo, s kým si zcela nerozumím. Přesto jsem přemýšlel o emigraci. Těžko se smiřuji, že 2/3 mých spoluobčanů má morální hodnoty posunuté jinam, než jak mne to naučili moji rodiče. Volí někoho, kdo chce řídit stát jako drůbežárnu, nevadí jim státník – ožrala. Sprostotu politické scény vcelku nesleduji. Nedokážu to všechno zcela ignorovat.

Možnosti řešení

Už dlouho se ptám, co s tím. Nejdřív jsem se utěšoval, že stačí být slušný a chovat se mravně. Sice to najednou nic nezmění, ale když se pár lidí přidá, mohlo by to mít ohlas. Ovšem málokdo se přidává, léta běží rychleji a situace se zhoršuje.

Při několika posledních volbách jsem vždy dělal nejapné vtipy, že podle výsledku možná emigrujeme. Výsledek byl pokaždé hrozný, ale zůstali jsme. A tak se ptám, zda už neuzrál čas. Máme v Řecku apartmán, není problém tam sehnat byt, slušně se domluvíme, a i když bychom tam s naším důchodem museli žít ještě skromněji, mohlo by to být řešení. Budeme tam sice vždy cizinci, avšak do vnitřních věcí nám nic není. Lidé jsou úplně jiní a nám mnohem bližší než mnozí tu v Česku.

Ovšem jako všude v Evropě i v Řecku se situace obrací „evropským a unijním“ směrem. A za 20 let to tam může být horší než u nás. Platí to i o „nerozvinutých“ zemích, protože i tam naši „nekulturu“ a dravost vnášíme. Kdysi přinášeli misionáři lásku, aspoň slovy. Dnes bezostyšně hlásáme pohodlí a snadný výdělek. Kam to dovedlo nás, neřešíme.

Východisko

Našel jsem východisko. Televizi nemáme už skoro 20 let. Vypnul jsem internet – zakázal reklamy, nabídky článků, počasí i jiné zdroje „informací“. Prohlížeč jsem si nastavil tak, že se na jiné stránky, než svoji poštu, dostávám obtížně. Složky Hromadné a Spam neotvírám. Čtu jen maily od přátel a známých. Na Facebooku zatím občas sdílím své články a odpovídám na zprávy přátel. Nic tam neprohlížím ani nečtu. Nehovořím a nepřemýšlím o politice.

Vím, že pokud to udělá sto tisíc lidí, nebudeme mít zdarma nejen internet. Ovšem raději si zaplatím, když mne nebude nikdo obtěžovat a otravovat mi duši. Až se něco změní k lepšímu, určitě se to dovím. Zatím jsem skeptický.

 

Vděčností k  úspěchu v životě

vloženo v úterý 22. srpna 2017

Z historie projevování vděčnosti

Ještě po druhé světové válce byli lidé hlavně na vesnici za všechno vděční, každý den ráno i večer za všechno děkovali. A byli spokojení, i když v mnohých rodinách utrpěli za války nezacelitelné rány.

Naši rodiče, rodiče dětí, které se tenkrát narodily, nikdy neříkali, že kdo je vděčný, dostává ještě víc. Ani nevím, zda to věděli. Mám pocit, že na rozdíl od nás, jejich dětí, cítili, že život s vděčností je bohatší, plnější, líbeznější a štědřejší.

Vděčnost dnes...

Nechápu, proč jsme to my nepřevzali a později na to zapomněli. A nenaučili jsme to své děti, když třeba já to ještě dnes vím.

Zvířecímu mláděti našeptává matka příroda, co má dělat, jak to zobrazil Karel Čapek v povídce Dášenka. Dětem to musí říct někdo dospělý, protože jejich spojení s  „matkou přírodou“ nedlouho po narození vyprchá.

Už to nenapravím, moje děti jsou velké, i přes moji „nevýchovu“ skvělé. Přece jen si dovolím doporučit: „najdi si každý den čas, poděkovat životu za jeho štědrost“.

Mrazí mne z pomyšlení, jak nesmírný úkol stojí před rodiči dnešních dětí, pokud chtějí, aby život na planetě pokračoval. Naučit je, co sami neznají a nikdo je naučil.

...a v praxi

Na internetu jsem zahlédl výpověď americké novinářky Laury Ling, která byla zavlečena do Severní Koreje: "Seděla jsem a říkala si: Lauro, přemýšlej nad něčím, co se dneska stalo a za co můžeš být vděčná, nehledě na to, v jak strašné situaci jsi. Řekla jsem si, že mám štěstí, protože za svým oknem vidím motýly, i když nemůžu dýchat čerstvý vzduch. Pak jsem byla vděčná, že jsem mohla jít na chvíli ven, vidět slunce a cítit jeho teplo na kůži."

Tento rituál dodnes považuje za to nejdůležitější, co jí pomohlo půl roku v zajetí přežít.

Vědecký objev

Význam vděčnosti již potvrzuje i věda. Vědeckými výzkumy se potvrdilo, co jsme uvedli výše. "Lidé, kteří pravidelně uvažují o věcech, za které jsou vděční, mají lepší náladu, cítí se živější, spí lépe, dávají najevo více soucitu a laskavosti, a dokonce mají silnější imunitní systém,“ píše psycholog Derrick Carpenter, hlavní instruktor Programu odolnosti na Pensylvánské univerzitě. Více ZDE

Jak se učit být vděčný

Říkáte si: „vždyť já jsem za všechno vděčný…“ Ovšem člověk by prý měl „vědět“, uvědomovat si konkrétní důvody, proč je za něco vděčný. Nedovedu si to představit, avšak vědci to říkají a já nevidím, jak jinak se vděčnosti dopídit, když ji necítím v duši.

Tu je na místě připomenout, že lidé kdysi projevovali vděčnost „milosti“, kterou celý život uctívali a ve kterou věřili. To dnes moc neumíme. Proto si potřebujeme pomáhat různými „berličkami“ a když neumíme citem, jít na to rozumem.

Praxe

Pro mne je vděčnost pocit, který pramení z mého nitra, kde cítím přítomnost milosti. Někdy mne zasypává proudem slz, jak jsem vděčný. Třeba za to, že mohu žít se svojí ženou… Přesto se mi někdy ve snaze, abych v životě nepovažoval nic za samozřejmé, vidět jen poloprázdný pohár. Zapomenu, že můj pohár ve skutečnosti stále přetéká.

Když se ptám: „za co jsem v životě vděčný? Jakým způsobem mne život požehnal?“, hledám de facto odpověď na otázku: „jaký emocionální užitek mi vděčnost přinesla, jaký pocit mám?“ A cítím, že moje láska je ještě větší, že mám větší sílu posloužit druhým, touhu udělat něco pro radost, větší soucítění…

Každý den si uvědomuji, někdy se slzami v očích, jak by můj život vypadal, kdybych někoho nebo něco neměl. Jsem vděčný. Není tak těžké to aspoň zkusit.

 

Věci kolem nás nejsou pouze otázka 5 smyslů.

vloženo v sobotu 5. srpna 2017

Jedno z pravidel, které se mi v životě osvědčilo, a proto se je snažím dodržovat, vypadá takto:

živá vize – horoucí touha – opravdová víra – horlivý čin.

Altruismus?

Pravidlo úspěchu

Žádný vědecký důkaz nemám, dokonce ani výsledky výzkumu. Pouze popisy nespočetných případů, kdy fungovalo. Většinou osobní výpovědi nebo svědectví, uveřejněná ve stovkách publikací (Napoleon Hill, Carnegie, Murphy…). A vlastní zkušenost. Také negativní, když jsem pravidlo porušil a pak neuspěl.

Kdysi jsem si to někde přečet. V trochu pozměněné podobě formuloval toto pravidlo již v 50. letech minulého století José Silva. Takže ani vzhledem k mému současnému věku nebyl problém na ně narazit. Použil jsem je až snad o 40 let později…

Dnes dokonce vím, proč tak „zázračně“ funguje a jako jediné ve 100 % případů. To by ovšem bylo vyzrazení mého know-how, které jsem propracovával 50 let. Špatná zpráva je, že se stejně nedá prodat. Chápeme je každý jinak, a tedy se k němu musí dostat každý svojí cestou.

 

Pohnout "zadkem"

A ještě jedna špatná zpráva. Musíte pohnout zadkem. A případ od případu někdo víc, jiný má slevu. Proč, o tom někdy jindy. To už je ono how-now, jak říkal můj známý.

Když mi zatím uvěříte (protože jste určitě chytřejší, budete „vědět“ dřív, než jak za 50 let já), znáte kouzelnou formuli pro radostný život a dosažení štěstí.  To nejdůležitější už víte: musíte vždy něco udělat.

 

Převaha nad hmotou

To před tím je stejně důležité. Pro mne byl první kámen úrazu přijmout, že každý člověk má převahu nad hmotou. Trvalo mi půl života, možná déle, než pro mne přestala být hmota prvotní.

Jednoduchá pravda, že někdo musel mít vizi a teprve pak mohlo něco smysluplného, třeba kolo, vzniknout, mi byla vždy jasná. Ovšem přijmout, že obsah mého vědomí, myšlenky, kterým dovoluji vstoupit, tvoří to, co se mi děje, byl pro moje racionální myšlení tvrdý oříšek.

Potom už to šlo líp. Rychle jsem pochopil, že v celém univerzu existuje konečný vztah mezi příčinou a následkem. Takže například vím, že neexistuje možnost, aby nezdravé skutky přinesly do života radost a štěstí.

Jistě spousta lidí zbohatla na utrpění druhých, politici berou prebendy za podfuky a podvody. Všichni bohatnou, píší o nich na internetu, my jim závidíme. O konci takových zbohatlíků však už nikdo nepíše, protože to nás už většinou nezajímá.

 

Sebeovládání

Uvedené pravidlo pro šťastný život vyžaduje však daleko víc. Neustálé a nikdy nekončící úsilí o sebeovládání. Umět zabrzdit svoje špatné kroky, které mohou škodit ostatním. K tomu potřebujete dočasně odloučení, abyste získali sílu a naučili se to.

Musím přiznat, že to stále ještě neumím. I proto má můj život někdy ještě ke stálému štěstí daleko. Nelze však čekat na dokonalost. Jakmile jsem získal určité sebevědomí, určitou sílu, vrátil jsem se ke kontaktu se společností a snažím se pomáhat.

 

Altruismus

Zaprvé plněním denních povinností, které si na každý den stanovuji. Za druhé produktivním trávením času. Zatřetí se systematicky bráním proti strachu a jiným negativitám kolem sebe.

Abyste mohli sloužit, potřebujete žít ve společenství lidí. Snažit se vést takový způsob života, abyste s vědomím sebe sama a soucítěním pomohli, kolik můžete.

A myslím, že je téměř jedno, jaké rituály nebo modlitby používám, jaké prostředí využívám. Pokud mne podporuje v altruismu, soucítění a pomoci druhým. Ale to je již jiné téma.

Altruismus je moderní označení pro postoje a jednání, která sledují prospěch druhého člověka (dobročinnost, nesobeckost, nezištnost). Protikladem altruismu je egoismus.

 

Jsem nevěřící, avšak věřím

vloženo v sobotu 29. července 2017

Vědci jsou prý na cestě prokázat, že člověk je schopen ovlivňovat svojí svobodnou vůlí hmotu. Pak tvrzení, že svojí vizí a touhou ovlivňujeme běh věcí, bude časem i vědecky dokázáno (pokud to někdo potřebuje). Jinak si stačí všímat dění kolem sebe.

„Láďa našel na internetu přesně takový domek, jaký chceme mít. S projektantem jsme se dohodli na nějakých změnách, já jsem si nakreslila místnosti a rozmístila tam nábytek. Přesně víme, kde bude jezírko, kde si postavíme altán… A že budeme do Vánoc bydlet.“ To bylo loni. A letos jsem zíral. Akorát to bylo kvůli oknům až v lednu.

S jinými dobrými přáteli jsem se seznámil tak, že jsem slyšel, jak on někomu říká: „víte, my neumíme šetřit, my ty peníze musíme vydělat“. Tak měli vždy aspoň dvě, někdy tři zaměstnání. Jednou během týdne o všechna přišli. Když jim na pracáku říkali, že nějaké potvrzení nebo papír stačí za měsíc, zůstala úřednice zírat: „co si myslíte, za měsíc já už tu nebudu“. Nebyli. Sehnali práci snů. Volná pracovní doba, stále noví lidé a cestování po celé Evropě.

Další naše známá nebyla ani vyučená. Když přišla o práci ve volném prodeji, sháněla si po internetu konkurzy na podobná místa. Jít do fabriky odmítla. Měla o sobě vyšší představy. Vyhrávala konkurzy v pojišťovnách, obchodních firmách. Několikrát skončila, když chtěli předložit doklady o vzdělání. U jedné pojišťovny se však vedoucí tak líbila, že jí navrhla, aby si udělala aspoň výuční list, že na ni pár měsíců počkají. Vyučila se a oni počkali.

Tisíce podobných příběhů o získání lepšího místa, dosažení vzdělání, vytvoření láskyplného vztahu… Čím to? Pak mnohem víc případů neúspěchů, za kterými vězí malost, nedůvěra v sebe, neschopnosti rozeznat, co chci, neochota jít a něco udělat…

Na otázku, zda jsou věřící, většina lidí u nás říká, že ne. Mají na mysli víru ve všemocného stařečka na obláčku, který hrozí prstem a jako Zeus z Olympu metá blesky na každého, kdo neplní jeho vůli.

To pak jsem nevěřící. Při tom vím, že ve všech uvedených příbězích „pomáhaly“ pro mnohé "neznámé" síly, které aktéři dokázali soustředit na svůj cíl. Pak věřím.

 

Podmínka pro dobrý výsledek

vloženo v sobotu 22. července 2017

Když někdy nevím, co chci, mám blbý pocit a špatnou náladu. Co mohu chtít, když své myšlenky chvíli vodím po výšinách a vzápětí je vykoupu v bahně politické reality nebo jiném marastu?

Naopak, když mám třeba i malý cíl, soustředím se, udělám, co jsem chtěl, mám radost.

Věci se dějí, už dávno jsem si všiml, že vždy z nějakého důvodu. A díky letitému pozorování jsem vyloučil jako příčinu náhodu. Za tím, co se děje, tuším mechanizmus, jehož chodu však nerozumím.

Neodhalil jsem jej celý život, ani jsem se nikde nic nedočet. Jen naprosto jistě vím, že bezchybně funguje, protože se věci stále dějí. A jsem už s tím, jak běží, spokojený, i když jsem se ještě v 50 pořádně střapčil.

A tak jsem se stal věřícím. Navíc když jsem zjistil (někde jsem se dočet – jsou o tom celé knihovny), že vírou na hranici jistoty děj věcí ovlivňujeme. Děje se to, aniž bychom na to mysleli, děje se to pořád. Každý v něco nebo na něco věříme. Věříme, že uděláme zkoušku nebo seženeme dobrou práci…

Že lze takto konat i cílevědomě, dokazují úspěchy v životech spousty lidí. Známe je také jako historické postavy (Eiffel, Ford, z našich namátkou objevitel krevních skupin Jan Jánský nebo Masaryk), je jich nespočet i dnes (známý podnikatel Ivo Toman nebo můj přítel, jehož jméno neuvádím). Spousty lidí, kteří nejsou veřejně známí.

Tedy, aniž si to uvědomujeme, svojí vizí a touhou každý ovlivňujeme běh věcí tak, abychom dosáhli svého… Když pro to děláme, co nám naše intuice napovídá, jde to pak jako kdysi Fordovi nebo nedávno mamince, která si tolik přála, aby její dítě přežilo nevyléčitelnou nemoc.

To je vlastně úvod k další eseji příští týden.